Časopis Umělec 2002/2 >> Konec jedné éry Přehled všech čísel
Konec jedné éry
Časopis Umělec
Ročník 2002, 2
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Konec jedné éry

Časopis Umělec 2002/2

01.02.2002

Vladan Šír | rozhovor | en cs

Příznačně s odchodem politických špiček, které v uplynulých dvanácti letech formovaly posttotalitní život v České republice, končí také jedna z prvních a nejvýznamnějších soukromých galerií současného umění v zemi. V neděli 23. června 2002 se s konečnou platností zavřely dveře pražské Galerie MXM. Uprostřed stohů katalogů a dokumentace autorů, kteří ztratili střechu nad hlavou, si Umělec povídal s galeristou Janem Černým o penězích, loajalitě umělců, generačním rozkolu, 90. letech a o několika málo místních sběratelích
Jak se po těch letech cítíš, když pomalu začínáš s vyklízením galerie?

Naprosto normálně. Spíš mám takový lehký osvobozující pocit.

To byla galerie taková přítěž?
Přítěž ani ne. Myslím, že tohle člověk zažívá normálně, když po dlouhé době mění nějaký zajetý systém, který je časově náročný, jako byla galerie. Měli jsme otevřeno v sobotu i v neděli a já jsem tady většinu těch sobot a nedělí trávil. Takže pro mě je to takový osvobozující moment, protože mám najednou sobotu a neděli pro své děti.

Co tě přimělo galerii zavřít? Pamatuji si, že už před rokem ses zmiňoval, že o tom vážně uvažuješ. Co nakonec rozhodlo?
Jak říkáš, je to rozhodnutí na základě zkušeností z posledních let. Řekl bych, že je to tak dva roky, co se to tu začalo trochu lámat a já jsem začal o téhle věci uvažovat. Příčin je spousta. Tou asi nejdůležitější a velmi pragmatickou jsou peníze. Provoz galerie je finančně poměrně náročná věc a pokud má fungovat na určité úrovni, mezinárodně se prezentovat, dovážet sem zahraniční umělce a účastnit se veletrhů, musí obrat z prodeje současného umění dosáhnout kolem čtyř milionů ročně. Při třicetiprocentní marži, která je — pokud vím — v Čechách obvyklá, to je velmi náročné.

Jaký jste měli obrat?
Za deset let, co jsem v galerii, byl náš obrat přibližně 32 milionů korun. Za celou dobu existence galerie to pak dělá asi 36 milionů. To znamená přibližně tři miliony ročně.
Poslední rok naznačoval, že se situace trošku zhoršuje. Dosáhli jsme obratu nižšího, než tři miliony, což jsem vždy považoval za mez udržitelnosti.

Proč myslíš, že tomu tak je, když česká ekonomika začíná vzkvétat, HDP roste, inflace klesá a podnikatelské podmínky by se měly zlepšovat?
To má různé příčiny. Docházelo tady k takovým věcem, jako byl například zrod Galerie Tvrdohlaví, která reprezentuje část (našich) umělců a prodává jejich díla. Nedostatek zájmu kupců a sběratelů v Čechách nutí autory k tomu, aby se snažili prodávat za každou cenu. To u nich vyvolává pocit, že pokud budou zastupováni ve více galeriích, budou mít větší možnost se prezentovat a uspokojovat svoje potenciální sběratele. To mělo určitý dopad na konzistenci, jakou galerie prosazovala v 90. letech.
Pak tu jsou prodeje přímo z ateliérů. Já si nedělám iluze, že k nim nedochází. Bylo to tak patrně vždy. Záleží na tom, jestli jsou umělci loajální vůči své galerii, nebo ne. Ale chtěl bych zdůraznit, že být loajální v situaci, kdy o umění není příliš velký zájem, a spolehnout se jen na jeden subjekt, který má za úkol umělce reprezentovat a prodávat, je z jejich hlediska těžké. Já jsem to vždy chápal.

V jakém stavu tedy byla v poslední době tvoje stáj? Vyhledával jsi jiné umělce? Snažil jsi se vytvořit skupinu loajálnějších umělců?
My jsme na výstavy hlavně v posledních letech brali hodně nových umělců, daleko víc než umělce z té zakládající stáje. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy na nějakou výstavu vytáhl (Martina) Mainera, (Jaroslava) Rónu, (Petra) Nikla, (Stanislava) Diviše. Na mnoho výstav jsme brali mladé lidi, jako je (Michal) Pěchouček, (Alena) Kotzmannová, hodně jsme spolupracovali se skupinou Pode Bal. Na poslední výstavě jsme představili Rafany.

Myslíš, že právě v tom může spočívat problém loajality starších umělců?
Možná, že také. Ale galerie se v 90. letech nechtěla profilovat jako galerie konzervativního rázu. Myslel jsem si, že bude možné jít s dobou, být stále aktuální a přitom si podržet starší část galerie. Myslel jsem si, že sama střední generace bude dostatečně na výši, že by ji takové experimentální výstavy nebo projekty, jaké jsme dělali s mladými, nemusely tolik zajímat. Naopak jsme pro ni uvažovali spíš o konzervativnějších výstavách. Například letos se v Mánesu připravuje výstava Trojice, což by měl být Stanislav Diviš, Tomáš Císařovský a Jan Merta. Měl by to být takový průřez tvorbou konce 80. a 90. let. Myslím, že těmto umělcům to svědčí víc než zařazení mezi avantgardu, mladé umělce.
Projekty, které jsme dělali například v Berlíně nebo Lisabonu, byly založeny na úplně jiných médiích (než těch, s nimiž pracuje starší generace), protože se do nich hodně promítaly fotografie nebo filmové projekce, což starší generace nedělá. Je těžké na těchto výstavách kombinovat klasické obrazy s projekty, které jsou postaveny na úplně jiné bázi, jako je například Pode Bal s jejich politicko-sociálními angažovanými věcmi.
Tím tedy (v galerii) vznikla jistá roztříštěnost. Možná, že to je i moje chyba, protože jsem se asi neměl za každou cenu snažit udržet ty dvě různorodé polohy galerie — jak tu starou, tak tu avantgardní nebo novou. Ale řekl bych, že to je takové poučení z krizového vývoje. S odstupem, který je zatím malý, vidím, že bych to teď možná dělal úplně jinak.

Jako příčiny konce už jsi uvedl peníze, roztříštěnost, nedostatek loajality. Jsou ještě další?
Je tu samozřejmě vnitřní únava. Galerijní činnost v pravém slova smyslu běžela do roku 1997, kdy jsme jezdili na veletrhy, Galerie byla naprosto soběstačná a fungovala pouze z prodejů jako takových. Prezentace byly velkolepé a stačily na to, aby se sehnal dostatečný počet kupců a zájemců o současné umění.
Od roku 1997, což byl takový velký přelom, šlo spíše o shánění peněz a snižování nákladů, hledání nějakých alternativních možností výstav mimo galerii, zkrátka o to, jak galerii uživit. Byla to spíš honba za penězi. To mě ubíjí a příliš mě to nebaví, protože k umění se potom dostávám velmi okrajově. Každý má představu, že galerista pracuje pouze s uměním, topí se v obrazech a má toho kolem sebe spousty. Bohužel to není vůbec pravda. Práce s uměním, vybírání věcí, návštěvy ateliérů — to je tak deset procent činnosti. Zbývajících devadesát procent tvoří normální manažerská činnost, jak a kde sehnat výstavní prostory a peníze, jak dostat z někoho to, co nám tři roky dluží.

Je to jeden z aspektů, kterého si umělci na galerii dostatečně neocenili? Cítíš se ty sám nedoceněný?
Neřekl bych, že jsem nedoceněný. Každý z nás měl určitou pozici, ve které se mohl naprosto svobodně pohybovat. Nejsme žádná uzavřená společnost, v níž bychom se měli navzájem plácat po zádech nebo si podrážet nohy. Každý tu byl naprosto svobodný a mohl si rozhodovat o svých věcech.

MXM měla v 90. letech zvláštní postavení. Nebyla to čistě komerční galerie, měla za sebou kunsthistorické a teoretické pozadí. Jak se na to období díváš dnes?
Galerie byla na začátku 90. let budovaná jako takový konglomerát prvků, které se měly vzájemně propojit. Jednak to měl být prostor pro setkávání umělců mezi sebou, pro setkávání umělců s veřejností, pro diskuse mezi umělci, mezi umělci a teoretiky, mezi umělci a galeristy. Ty diskuse tady probíhaly, setkání byly tisíce. Postupem času to však ochabovalo.
Sepětí s pozdní vlnou 80. let — tzn. i s teoretickou vlnou, kterou tenkrát zcela dominantně zastupovali (Jana a Jiří) Ševčíkovi — bylo celkem logické. Tady v galerii začínalo asi devět umělců, kteří byli svým způsobem na činnost teoretiků, jako byli Ševčíkovi, úzce navázaní. Takže spojení na začátku 90. let se Ševčíkovými bylo naprosto logické.
Mně se činnost Ševčíkových hodně líbila. Byli to vlastně moji učitelé, protože já jsem do galerie přišel z jiného oboru. Studoval jsem ekonomii. Takovou možnost vzdělávání jsem velmi vítal. A tomu se nejvíc věnovali oni. Myslím, že během pěti let jsem Akademii (výtvarných umění) absolvoval po teoretické stránce.
Později docházelo k určitému názorovému rozdělení mezi umělci a teoretiky. Teoretici se vyvíjeli rychleji než někteří umělci, kteří trvali na svých pozicích téměř neměnně. Teoretická část galerie předbíhala starou garnituru, s kterou se tady začínalo. Proto byl potom nepoměr mezi výstavami (které MXM organizovala mimo vlastní galerijní prostory) a zastupovanými umělci. Na výstavy se brali čím dál mladší lidé nebo se dělaly koncepty, které pro starší garnituru galerie nebyly vhodné. Dnes je ten rozkol poměrně značně vidět i navenek.

Kdybys galerii zaměřil čistě na nejstarší generaci současných umělců, bylo by to pro tebe jednodušší?
Bylo by to do jisté míry lehčí, protože tito lidé mají za ta léta vybudované své okruhy sběratelů a příznivců. Já jejich věci obdivuji, mám k nim hluboký vztah — k tvorbě K. Malicha, S. Kolíbala, mám hrozně rád Adrienu Šimotovou. Na druhou stranu jsem se vždycky potřeboval pokoušet o něco současnějšího a jiného.
Já jsem (galerii) nikdy nebral jako obchod, jako čistě manažerskou činnost. Vždycky jsem v tom hledal něco pro sebe, muselo mě to bavit, vzrušovat, přitahovat.

Dá se říct, že neexistuje trh pro mladší umění?
Generace těch nejmladších mi začíná být trochu vzdálená. Jsem o dvanáct, patnáct let starší než nastupující generace, která má kolem sebe svoje lidi. Jejich umění pro mě pochopitelné je, ale nejsem schopen jim zajistit sběratele nebo kupce. Nemyslím si, že tady trh není, ale já ho nedokážu v tomto směru oslovit.

Jak se v 90. letech vyvíjel v galerii sběratelský okruh?
Vysloveně dobré to bylo do roku 1995. Vypadalo to, že si různí lidé a instituce začínají budovat sbírky. Pomáhali jsme s budováním sbírky Komerční banky. Potom nastaly první ekonomické problémy — to se týkalo hlavně bank, které šly poprvé do červených čísel. První, co se v takové chvíli stopne, jsou samozřejmě peníze na kulturu. Je to nejjednodušší a nikoho to přímo neohrožuje: je to rozhodně lepší, než začít z podniku propouštět 13 000 lidí. Tyto ekonomické vlivy měly obrovský dopad na sběratelství umění, a to nejen u institucí, ale i u soukromých sběratelů. V optimistické náladě po roce 1989 začali někteří lidé podnikat, začali vydělávat peníze. Pak přišly první problémy, a tak nákupy omezili. Lidé začali cítit váhu peněz a dnes o nich rozhodují s daleko větší odpovědností a opatrností než do roku 1995.

Státní kulturní instituce od vás v průběhu 90. let také nakupovaly?
Ne. Jedinou výjimku tvořilo Ministerstvo zahraničních věcí. Nakupují umění a myslím, že v tom budou pokračovat. Ministerstvo zahraničí má přibližně 150 zastupitelstev po celém světě. Na některých místech se rádo prezentuje jako reprezentant moderní země, čemuž současné umění na stěnách zastupitelstev do určité míry slouží.

S kolika sběrateli galerie pracovala?
Do dvou desítek se zcela určitě vejdeme. Za sběratele považuji toho, kdo koupí víc než dva obrazy.

Sběratelé současného umění se na veřejnosti moc neprezentují. Jsou tu takoví, kteří mají slušné sbírky?
Jsou tady sbírky, které dnes už stojí za to, co do počtu i kvality. Mezi sběratele avantgardní části patří Richard Adam, který o tom nikde moc nemluví, protože má věci u sebe doma a nejsou přístupné. Mezi velké sběratele patří šéf Národního divadla Daniel Dvořák — tam už jsou věci trochu přístupnější, protože je má ve své kanceláři. Mezi velké sběratele patří i Marek Šoltés. To jsou všechno soukromé osoby, které se sběratelství věnují řekněme deset let.

Jak se vyvíjela cena uměleckých děl?
Myslím, že to je jeden z vnitřních problémů této galerie. Jsem jazýčkem na vahách mezi sběratelem a umělcem. Umělec se snaží získat za obraz pokud možno co nejvíc peněz. V zájmu sběratele je pořídit ten obraz za co nejméně. A galerista, pokud nechce sběratele ztratit, se musí snažit vyhovět. Jestliže se naopak nechce pohádat s umělcem, snaží se vyhovět i jemu.
Já jsem tady velmi často narážel na neochotu ze strany umělců jít s cenou na rozumnou úroveň. To je pro galeristu zcela zásadní. Pokud sám nemůže souhlasit s cenou, je problém ji nasadit a přesvědčit kupce o tom, že to za ty peníze stojí. Bohužel tyhle nůžky se v poslední době rozevírají.

¨Pokud místní trh platné ceny neunese, prodáváte do zahraničí, kde by ceny měly být schůdnější?
Představa o tom, že je to schůdnější, je trochu scestná. Ani lidi na Západě nekupují umění naprosto bez rozmyslu. Vždy se snaží od něčeho odpíchnout a cenu si taky tvoří. Ať se na to díváme z jakékoliv stany, problém je v tom, že naši umělci nejsou na Západě nijak slavní. Pokud nemluvíme o české moderně, o kubismu, atd. Ale z lidí, které zastupuji, na Západě nikdo žádné velké jméno vybudované nemá. Pokud je zájem o koupi, není vyjednávací pozice
nejlepší. Neznámost nahrává kupujícímu, aby cena byla co nejnižší.

Když tu nefunguje trh a není ani dostatek výstav, co v České republice stanovuje cenu umělce? Mladý umělec Milan Salák před nedávnem mluvil o bodovacím systému…
Cenu umělce stanovuje na jedné straně kvalita, známost autora, která pramení z toho, jakých výstav se účastnil — jeho životaschopnost. Pokud někdo prošel 150 výstavami, svědčí to o jeho kvalitách. Na umělce to vyvíjí veliký tlak být neustále aktuální, být vnímatelný. Tento tlak je důležitý, protože umělce nenechává v klidu. Nutí ho k neustálému obměňování, což zároveň ukazuje, jestli jeho umění bude schopné přežít určitý čas, a to má vliv na jeho cenu. Kdo neprošel žádnou výstavou, nějakou meziuměleckou konfrontací, má v podstatě nulovou cenu.

Když mluvíš o prodeji, stále používáš příklad obrazů. Znamená to, že obrazy se nejvíce prodávají?
Obrazy tvoří největší část toho, co Galerie MXM prodává.

Kolik je to asi procent z celkového prodeje?
Řekl bych, že asi 80 procent.

A zbytek?
Zbytek tvoří grafiky, fotografie.

Změnil se za posledních deset let nějak poměr těchto médií?
Je to pořád stejné.

Proč si myslíš, že obrazy pořád tak táhnou?
Protože je to velmi jednoduché. Obraz si můžeš pověsit doma nad gauč. Je to tradiční součást výzdoby jakéhokoliv interiéru. Je to prostě tradice.

Není jeden z důvodů, proč obchody nejdou, fakt, že spousta umělců — hlavně těch mladších — už obrazy nedělá?
Je to samozřejmě do určité míry potíž. Problém je možná také to, že kvalita umění na zdejším malém písečku není nijak oslnivá. V poslední době si nepamatuji jediný významný krok nějakého umělce, který by oslovil i západní kurátory nebo sběratele, aby si řekli: “To je nová věc, velmi kvalitní, ta bude na výstavách kolovat.” Souvisí to s tím, že jsme malý stát, malý národ bez peněz, nedokážeme věci prosadit na velké výstavy. Je to otázka roztříštěnosti dnešního umění, a to nejen tady, ale i ve světě. Dnes ve světě není žádný stylotvorný směr, který by určoval vývoj umění v dalších deseti letech, jako tomu bylo u popartu v 60. letech nebo ještě dříve u kubismu.

Pro společnost je tedy současné umění neprůhledné?
Současné umění dnes cituje ze staršího umění, které také není známé, a vytváří určité přesmyčky srozumitelné okruhu lidí, kteří v umění dělají léta. Do jisté míry je nesrozumitelné pro lidi, kteří nejsou in.

Myslíš, že by do této situace měl
vstupovat stát jako nějaká osvětová instituce?

Určitě. Stát by měl přinejmenším investovat do výstavních prostor, které by sloužily hlavně k přehlídkám s mezinárodní účastí, aby bylo možné porovnání. Výstavy fungují jako určitý filtr. Tam se ukazuje, co je a co není kvalitní, co přitahuje zájem lidí, co dokáže být životaschopné.

Co máš teď v plánu?
V první chvíli to tady musím vyklidit. Kromě živnostenského oprávnění na vedení galerie mám společnost s ručením omezením, což je produkční firma. Měla by se věnovat produkci mezinárodních výstav většího rozsahu s tím, že by měla být převážně financovaná ze zahraničí, ale výstavy by měly probíhat jak tady, tak v zahraničí.
Dva roky po sobě pro Národní galerii produkčně zajišťujeme Benátské bienále, letos je to architektura, loni jsme dělali výtvarné umění. Teď zajišťujeme výstavu v Pražském domě v Bruselu. Měli bychom organizovat výstavu holandského umění v Čechách. Pokud najdeme nějaký mainstream, který by byl pro firmu životaschopný, budeme ho samozřejmě preferovat a hledat si pozici na trhu. I pro nás je to nová věc, takže nemůžu přesně říct, jaká bude naše poloha.

Jak chceš produkovat výstavy, když tady — jak říkáš — není dostatek výstavních prostor?
Výstavních prostor tady dostatek je, ale není dostatek peněz na to, aby v nich šlo dělat kvalitní výstavy. Krásné prostory jsou třeba v Mánesu nebo Špálově galerii.

Ale většina těchto galerií má už svůj tým...
Má sice svůj tým, ale pokud jim nabídneš peníze, rádi se vzdají termínu ve tvůj prospěch. V podstatě ti ho prodají.
My se chceme chovat spíš jako producenti než jako kurátoři. Proto jsme chtěli dát prostor a odpovídající finanční zázemí konkrétním kurátorům, kteří by pak nesli odpovědnost za kvalitu výstav a vybraných umělců. Po deseti letech se chci vyhýbat oblasti kurátorství a stavění výstav, protože jsem posledních sedm let právě plány galerie připravoval. Teď se chci věnovat trošku jiné oblasti výstavnictví.

Management ve výtvarném umění v České republice strašně chybí…
Ano, kdysi tady byla myšlenka, která vyšla právě odsud (z Galerie MXM), jestli by se nedala na Akademii výtvarných umění zřídit malá buňka, která by se věnovala uměleckému managementu a kde by mohli předávat zkušenosti lidé, kteří se v této oblasti pohybují — nejen kolem výtvarného umění, ale i lidé kolem filmu, fotografie i užitého umění. Zkušenosti by se přednášet daly. Pro Akademii výtvarných umění je to však naprosto neprůchodná záležitost. Snad je to otázka budoucnosti. Myslím, že dříve nebo později to na některé škole vznikne.
V téhle oblasti tady vzdělání chybí. Jediná (umělecká) produkce se vyučuje na FAMU. Do určité míry může inspirovat, ale je specifická a v některých prvcích je na výtvarné umění nepřenosná.

Co se stane s umělci, které zastupuješ, a se sběrateli, kterým prodáváš?
Pokud jsou umělci životaschopní, na scéně se dřív nebo později prosadí, buďto sami nebo přestoupí do jiné galerie, jenom v tuto chvíli nevím kam.

Jaké byly jejich reakce?
Reakce jsou ve většině případů rozumné. Berou to s pochopením. Pokud já tady za všechno ručím osobním majetkem a dostávám se do účetní ztráty, není možné takovým způsobem pokračovat, jinak by mi hrozilo nebezpečí, že můj dům půjde do konkurzu. Dlouhá léta jsme se snažili najít cestu — manažersky i pomocí různých večírků a speciálních party na prodej obrazů —, ale nikdy to nevedlo k cíli, který jsme si stanovili. Navzdory pokusům o oživení a restrukturalizaci to stejně nebylo schůdné. Proto ten závěr. Samozřejmě, se ozývají hlasy, že je velká škoda po dvanácti letech zavírat galerii, která patřila v Praze k nejlepším a nejsolidnějším. Na druhou stranu se nenašel nikdo, kdo by za to strčil ruku do ohně a chtěl by pokračovat.

Není to tím, že to je přeci jenom tvoje firma?
Ano, ale já jsem dal značku a prostor k dispozici, ale nenašel se žádný vážný zájemce, který by to tady chtěl dělat dál. Na začátku jich bylo několik, po seznámení s ekonomickou stránkou provozu galerie v jednání už nikdo dál nepokračoval.

Vrátil by ses někdy k provozování galerie?
V nejbližších letech ne. Ale nevylučuji to. Kdybych se k tomu měl vrátit, dělal bych to jinak. To schizofrenní rozdvojení bych nedopustil a zaměřil bych se na avantgardu.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
austrálie
Tomatová omáčka na vepřové Moo Shoo
Charlie Citron
Číst více...
reportáž
Litevská jízda
Litevská jízda
Arunase Gudaitas
Aš menininkas – Aš save myliu Vincent van Gogh v jednom z dopisů bratrovi označil kavárnu za místo, kde člověk může lehce zešílet. Kavárna Centra současného umění (CAC) v litevském Vilniusu je takovým místem. Důvěrní znalci místních poměrů ji označují za “velmi bohémskou”, a skutečně na rozdíl od tradičně sterilních a předražených muzeálních občerstvení se atmosféra v kavárně CAC zdá navýsost…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
35 x 42.5 cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
559,20 EUR
670 USD
Limited edition of 10. Size 100 x 70 cm. Black print on durable white foil.
Více informací...
75 EUR
90 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS