Časopis Umělec 2005/1 >> To slovo feminismus používám pouze intimně a za tmy… (z výzkumného interview) Přehled všech čísel
To slovo feminismus používám pouze intimně a za tmy… (z výzkumného interview)
Časopis Umělec
Ročník 2005, 1
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

To slovo feminismus používám pouze intimně a za tmy… (z výzkumného interview)

Časopis Umělec 2005/1

01.01.2005

Alice Červinková a Kateřina Šaldová | theory | en cs

K pochopení zkoumaného problému jsme se vydaly za aktérkami. Vycházíme z předpokladu, že uměleckou scénu společně tvoří umělkyně, kurátorky, historičky umění, vydavatelky, dramaturgyně a kritičky, a proto jsme rozhovory, které jsou jádrem výzkumu, vedly právě se zástupkyněmi těchto profesí. Zaměřily jsme se konkrétně na ty ženy, které ve své tvorbě představují a tematizují ženskost či mužskost genderově senzitivní optikou a nestereotypním způsobem. Přes zdánlivou sílu slova „výzkum“ bychom si chtěly uchovat jistou dávku „laického“ přístupu. Nepřinášíme vědecké výstupy, které by odhalovaly skryté pravdy, vyčištěné od předsudků a stereotypů, spíše chceme nabídnout prostor ke sdílení, vyjasnění pozic, jinému pohledu. Pro následující text jsme zvolily témata, která jsou podle našeho názoru velmi živá a zároveň se jeví jako nejméně jednoznačná.

Feminismus a umění: poslouchej podtón mé tvorby
„Nejsem žádná bojovnice, nechodim do průvodů, nepíšu manifesty.“ Zamýšlíme-li se nad povahou české umělecké scény v kontextu feminismu, nemůžeme opomenout osobní východiska a přístupy aktérek. Osobní situace a genderové povědomí vytvářejí důležité zázemí k působení a angažovanosti v umění. Tématem, které bylo od začátku součástí našeho dotazování a hledání, je vztah žen působících na umělecké scéně k feminismu. Než se však do něj pustíme, chtěly bychom vymezit svou vlastní pozici a zároveň přiblížit koncept genderu, se kterým pracujeme. Obě se věnujeme sociologii a v rámci této disciplíny se zaměřujeme na studium genderu. Chápeme gender jako analytickou kategorii, která umožňuje překročit kategorie žena a muž. Tyto kategorie totiž obě pohlaví homogenizují, esencializují, schematizují a zároveň je jako taková utvářejí a znovu reprodukují. To, jak o obou pohlavích – ať už z pozice akademického diskurzu či ve svém každodenním životě – hovoříme (ženy jsou takové, zatímco muži zas takoví), to, jak je žijeme, zároveň způsobuje, že taková „jsou“, jeví se taková. Koncept genderu má oproti kategoriím muž a žena analytický potenciál produkovat definice, významy a symboliky v různých kontextech. Zároveň, chápeme-li ho v jeho procesuální podobě, odkazuje spíše k jednání než k vyjádření a popisu vlastností. Ukazuje, že svoji ženskost a mužskost musíme neustále utvářet, a to komplementárně. Jednoduše řečeno, jsme spoluautory a spo- luautorkami svého genderu. Jak se tedy ženy, které ve své tvorbě tematizují gender, staví vůči feminismu v kontextu českého prostředí? Určitě se najde mnoho dychtivých očí, které by si rády přečetly, jak to tedy s tím ženským uměním a feminismem vlastně je. Klademe si otázku, na niž není jednoznačná odpověď. Přesto si ale myslíme, že se nám podařilo vystihnout několik momentů, které jsou pro ženy, s nimiž jsme hovořily, společné a především zásadní. Pokusíme se přiblížit, jaký je osobní vztah žen v umění k jejich genderové roli, jak vnímají pojem feminismus a jak tyto své pocity a názory zapojují do vlastní tvorby – jinými slovy, zajímá nás odpověď na otázku „Je má tvorba feministická?“, respektive, „Jsem feministka – a co to pro mě znamená?“. Ačkoli zahrnování homosexuality a feminismu pod diagnózu sexuální inverze je už sto let passé, pojem feminismus, nebo lépe feminismy, je stále přijímán problematicky. Výzkumem jsme si navíc potvrdily předpoklad, že zde stále funguje strach z -ismu v jakékoli podobě. Tedy strach z jakéhokoli politického či ideologického postoje, který může být obsažen v určitém paradigmatu. Přestože se bráníme homogenizaci vůbec a ženské zkušenosti zvlášť, musíme podotknout, že je zajímavé, kolik žen věnujících se umění vnímá postavení ženy a její zkušenost ve společnosti jako problematickou a osobní otázku v životě a v tvorbě. Pojem „svázanost genderovou rolí“, kterým tuto situaci definujeme, vypovídá mnoho, ne však tolik, kolik bychom od tak silného vyjádření asi čekali. Ačkoli jsme již od dětství velmi často slýchaly projevy nespo- kojenosti s nastavením genderových rolí (Já jsem si odmalička přišla tak trochu jako holka kluk), doprovází takové vyjádření častěji a možná překvapivě jistý odstup vůči feminismu, nebo dokonce obava z něj. Protože se ale nejedná o primární odmítnutí tematizování rolí žen a mužů, spíš naopak, zajímá nás, co tedy takový feminismus, kterého se v Čechách bojíme, vlastně znamená, co pro nás představuje. Umělkyně totiž často zmiňují náklonnost k „takovýmu tomu sympatickýmu feminismu, kterej usiluje o absolutní rovnoprávnost“ nebo odmítají feminismus, kde „by ženy byly chudáci a muži vykořisťovatelé“. Z odpovědí jsme měly pocit, že vnímají feminismus spíše jako ideologickou nálepku, něco cizího, co se vymyká jejich sociální zkušenosti, co si samy neutvořily a co se do jejich osobitého umění tak nějak ne příliš šťastně importuje. Taková nálepka pak jejich tvorbu zařazuje někam, kam se mnoho lidí odvažuje právě jen za tmy. Jak se ale posunout za tyhle omezující pojmy, které místo toho, aby umožňovaly mluvit, naopak svazují? Zdá se, že české umělkyně to řeší po svém a namísto toho, aby se k feminismu otevřeně přihlásily, vedou svou tvorbu vždy cestou s jasnými feministickými podtexty. Latentní feminismus, rozumíme-li tímto pojmem přístup, který aktivně tematizuje genderové role vnímané jako omezující, ale zároveň sám k sobě neodkazuje, je přítomen ve většině děl a v hovorech s většinou umělkyň, které jsme měly možnost oslovit. Otázkou zůstává, je-li to pro ženské umění/umění tvořené ženami dobře, nebo ne. Jedna věc je ale neoddiskutovatelná: než vykřikovat do světa: „Já jsem feministka!“ připadá ženám v umění často důležitější neustále definovat, dekonstruovat a znovu konstruovat významové roviny slova feminismus, protože jedině tak mohou svou tvorbu opatřit jasným podtónem, či dokonce leitmotivem. Ženské umění: výzva nebo diagnóza?

Jak se slučuje hledání místa ženského umění na mapě současného umění a tázání po specifičnosti ženské tvorby s dekonstruktivistickým přístupem, který jsme deklarovaly? Nemáme ambici odpovědět na otázku, čím je tvorba žen specifická, nemyslíme si ani, že je to vůbec možné. Zajímá nás spíše, co všechno je ve hře při utváření diskurzu tzv. ženského umění, v jaké podobě a jakým způsobem vzniká a jakých významů může nabývat. Hledání odpovědi na tuto otázku nebylo ani součástí našeho původního záměru, ale vynořilo se během výzkumu, inspirované zájmem jeho aktérek o rozvíjení této otázky. Když se umělkyně vyjadřovaly o své tvorbě nebo o tvorbě žen obecně, na jednu stranu velmi často, i když ne vždy, zdůrazňovaly intuici a empatii ve způsobu práce a ženskou zkušenost obsaženou v tématu tvorby. Zároveň vnímaly označení ženská tvorba a ženské umění velmi problematicky. Druhým aspektem, který s tím dříve jmenovaným vstupuje do konfliktu, je otevřené vyjádření jinakosti, zvláštnosti, které v sobě může nést až diagnostický moment. Ženská tvorba. O co vlastně jde? O tvorbu žen, o tvorbu pro ženy, o angažovanou tvorbu žen, o angažovanost reflektující postavení žen ve společnosti? A mají tu své místo muži? Vedle sebe tu mohou stát harlekýnky i explicitně feministická díla. Vlastně není divu, že k tak široké škále projevů je obtížné se připojit. Zvlášť když krajní polohy nesou až degradující významy spojené s krajními podobami stereotypu (ne)ženskosti – na jedné straně nenáročná konzumentka snící o tom, jak by ke štěstí přišla, a na straně druhé „vousatá“ ne-žena alias feministka. Přívlastek ženské tu označuje indiferenci vůči umění „jako takovému“, umění o sobě, které významově žádným z pohlaví neoplývá. Jak umělkyně často zdůrazňovaly, nikdo nehovoří o tvorbě mužů jako o mužském umění! Přenesme se na výtvarnou scénu 90. let minulého století. V rámci tehdejší nastupující generace mladých výtvarných umělkyň jsme zaznamenaly poměrně výraznou spolupráci; vystavovaly společně, z vlastní iniciativy i z iniciativy kurátorek. Podle jedné ze zásadních protagonistek tohoto období ale tyto generační výstavy neměly žádné feministické konotace: „vůbec jsme neřešily, jestli jsme feministky, ale řešili to jiný … a je to jasný, protože to bylo tak nepřirozený a nenormální, že by si ženy udělaly svoji výstavu.“ Z rozhovorů vyplývá, že spíše než ze společné potřeby něco sdělit vycházela tato spolupráce ze vzájemné blízkosti jednotlivých aktérek, která „stejně jako přirozeně vyplynula, tak stejně tak zanikla“. Na druhou stranu pro nás vyvstává otázka, jestli se právě tak neprojevil vliv oné feministické nálepky, s níž se výtvarnice neztotožnily a jíž se ukončením této spolupráce vlastně zbavily. Pokusy o společné ženské výstavy ale zcela nezanikly, podívejme se téměř do současnosti a zastavme se u projektu, který otázky kolem ženského umění/umění žen explicitně řešil – 5 žen 5 otázek. V tomto projektu se výtvarnice rozhodly nevystavovat svá díla a místo výstavy položily svým kolegům otázky zaměřené na ženy a umění. Odpovědi bylo možné vyslechnout přímo v galerii – „…takový projev pochyb o tom, jestli je možné vůbec jako to ženské umění specifikovat a jestli vůbec existuje jako fenomén. To byla vlastně výstava o pochybách.“ Těch 5 žen vneslo do projektu rozdílná témata a představy spojené pochybnostmi o smyslu spolupráce na základě pohlaví a zároveň byly znepokojeny statusem, který ženy, v umění, či spojené na základě pohlaví, mají. Také 5 mužů reprezentovalo 5 rozdílných možností, jak se k těmto otázkám postavit. Setkáváme se tu se směsí snahy porozumět, zlehčit, ironizovat, podpořit. Ženy, které otázky položily, na ně zároveň samy za sebe odpovídaly. Na následujících řádcích představíme některé zajímavé momenty, které se v odpovědích umělkyň i umělců objevily. Nutno podotknout, že vzhledem k tomu, že umělkyně stojí za celou koncepcí projektu a jsou tedy i autorkami otázek, měly na rozdíl od oslovených umělců daleko větší příležitost si otázky promyslet a formulovat. První dvě otázky se týkají výše zmíněných pochybností o smyslu společného vystavování: Zúčastnil by ses ryze ženské výstavy, kdybys byl žena? Jak by podle tvého názoru měla vypadat dobrá ženská výstava? Poměrně neutrálně je tu zdůrazňován kontext výstavy (s kým, kde, atd.), setkáme se tu ale i s reflexí určité „nepřirozenosti“ situace. Zatímco jeden z umělců by váhal, protože by to pro něj bylo trochu urážející, druhý by do toho šel, tak jako chodí do mužských výstav, akorát víc bych si říkal, proč jsme tam jenom samy ženy. Proč tam není nějakej chlap. Při pokusech o definici dobré ženské výstavy se o kontextu dozvídáme více. Ženy by měly umět zdůvodnit, proč vystavují samy: Mělo by to nějakou myšlenku, která by zdůvodňovala, proč je to čistě ženská výstava, případně by nemělo být vůbec poznat, že se o ženskou výstavu jedná, výstava by měla působit normálně. Do hry také vstupují atributy, které by dobrá ženská výstava mít měla: zábavná a sexy (říká umělkyně), nebo jaká by být neměla (to zase od umělců): afektovaná; vernisáž by neměla být hladová, celkový dojem by umělec odvozoval od toho, zda je dost napečíno a navaříno a klidně by zvládl vše – od výšivek po angažované fotografie. Výpovědi celkově napovídají, že umělkyně zastávají pozici „zvláštního druhu“ a měly by dobře ošetřit kontext, s jakým do společné práce vstupují, aby byla považovaná za smysluplnou. Otázka Co ženám, které tvoří současnou výtvarnou scénu, jde nejlépe? se odlišnosti ženského umění snaží dopátrat v pozitivním duchu. Kromě odmítnutí takového odlišování se přece jen o ženském umění něco dozvídáme. Umělkyně v odpovědích na tuto otázku hovoří o oblasti témat: spojených se životem, s takovým tím reálem, o způsobech práce: multitechniky a různé hybridní přístupy, či o celkovém vyznění díla: umění žen-umělkyň je často traumatické. Jedna z umělkyň se od otázky distancovala, označila ji za útočně feministickou a cítila se jí být tlačena do obranně-útočného postavení. Odpověděla, že umělkyním jde nejlépe fňukat a stěžovat si na to, že jsou ženy. Umělci se většinou zhostili odpovědi v rovině používané techniky, vícekrát zmiňují fotografii a nová média. Fotografie je tu se ženami spojená v souvislosti s citlivým okem, ale také s trpělivostí a shánčlivostí. Všechna jediná2

V tomto textu jsme se zaměřily na to, čím jsou nasyceny a jak jsou utvářeny pojmy ženské umění a feminismus mezi ženami, které umělecky tematizují mužskost či ženskost genderově sensitivní optikou. Ať už se umělkyně tážou po specifičnosti ženského umění z jakéhokoliv důvodu a pozice, jako by způsob jejich ptaní a diskurs ženského umění a feminismu vůbec uvízly v pasti, kterou nám nastražilo moderní pojetí světa. Tato past, vábící jedinečností světa jasně definovaných kategorií, jako jsou ženskost či mužskost, může vést k záměně zkušenosti a pohybu za danost a podstatu. Podle našeho názoru se to může projevit právě v tom, jak potřeba vymezit ženskou tvorbu a pozice žen na umělecké scéně kontrastuje s akcentem na vlastní osobitost ve volbě a zpracování tématu. Ženy působící na umělecké scéně, se kterými jsme dělaly rozhovory, řeší sice otázku specifičnosti ženské tvorby, ale daleko větší důraz přikládají jedinečnosti vlastní tvorby. Její zařazení do proudu feministického umění nebo její označení jako specificky ženské pak doprovází obava ze zahrnutí do homogenní skupiny. Takové zařazení je zbavuje vlastní identity a niterné inspirace a otevírá cestu obavám z překrytí vlastního projevu nálepkou, kterou vnímají jako primárně ideologickou, což konkrétně dokládá případ neuskutečněné výstavy. A kde jsme při takovém významovém organizování stály my jako výzkumnice? Domníváme se, že z prvotního letmého zklamání, že „i tady je o feministky nouze“, jsme se posunuly k vlastnímu znovudefinování a vymezování feminismu. I my cítíme jemné i neomalené úšklebky při samotném vyslovení slova feminismus ve společnosti, uvědomujeme si nemožnost importu západního myšlenkového proudu do české současné zkušenosti, ale také se nevzdáváme historie ženského hnutí v Čechách a samotného analyticko-kritického myšlení, které nám feminismus umožňuje. Možná že neustálé vyjednávání o jeho významu tvoří v českých poměrech tu pravou podstatou tohoto paradigmatu. My se jej nevzdáváme. Feminismus vnímáme jako volbu. Volbu vedenou záměrem získat větší svobodu při utváření vlastních biografií, svobodu, jež bude založena na každodenním nabourávání „přirozených“ kategorií muž a žena a na každodenním žití takových rolí, v nichž si genderové vzorce uvědomujeme, znovu skládáme, volíme. A protože nežijeme v neutrálním apolitickém vakuu, znamená feminismus i určitý politický postoj ve smyslu politiky každodenního života – která se odehrává i v umění a skrze ně. Poznámky: 1. Tento výzkumný projekt byl součástí projektu Enlargement, Gender and Governance, který je zaměřený na mapování a analýzu aktivit žen v různých společenských oblastech. 2. Tento podtitulek je vypůjčen z názvu představení Adély Stodolové. Obrazový doprovod k článku je z projektu A Room of Their Own (Ženské záležitosti)

Anety Mony Chisy a Lucie Tkáčové Galeria Medium, Bratislava, březen 2003 „Výstava A room of Their Own je snahou poukázať na témy vyčerpané množstvom textov a diskusií, ktoré o ženách vznikajú, na množstvá diel, ktoré umelkyne tvoria, na cliché vyskytujúcich sa v tzv. „ženskom“ umení v poslednom období a na časté ideové vyprázdnenie ženského jazyka. Zámerom projektu bolo destabilizovať či zneistiť genderové kódy a predostrieť vyčerpanosť doby, ako aj upozorniť na to, že je čas na nové stratégie, postoje a praktiky, ktorými by sme začali preskúmavať vlastné metódy, misiu a zmysel umenia v dnešnom kontexte.“




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
04.09.2019
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
austrálie
Tomatová omáčka na vepřové Moo Shoo
Charlie Citron
Číst více...
reportáž
Litevská jízda
Litevská jízda
Arunase Gudaitas
Aš menininkas – Aš save myliu Vincent van Gogh v jednom z dopisů bratrovi označil kavárnu za místo, kde člověk může lehce zešílet. Kavárna Centra současného umění (CAC) v litevském Vilniusu je takovým místem. Důvěrní znalci místních poměrů ji označují za “velmi bohémskou”, a skutečně na rozdíl od tradičně sterilních a předražených muzeálních občerstvení se atmosféra v kavárně CAC zdá navýsost…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
1999, 35 x 42.5 cm, Pen & Ink Drawing
Více informací...
558 EUR
647 USD
Pavel Pražák alias Mrtvý pavouk alias Pavel Magda je tvůrcem luštěnek, které prověří prudérní křížovkáře, jsou li schopni ve...
Více informací...
2,41 EUR
3 USD
2002, 17.8 x 22.9 cm, Painting on Canvas
Více informací...
555,60 EUR
645 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS