Časopis Umělec 2002/4 >> Rozhovor s Vladimírem Skreplem Přehled všech čísel
Rozhovor s Vladimírem Skreplem
Časopis Umělec
Ročník 2002, 4
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Rozhovor s Vladimírem Skreplem

Časopis Umělec 2002/4

01.04.2002

Tomáš Pospiszyl, Vladan Šír | rozhovor | en cs

být umělcem I.

Ty si tvorbu užíváš, nebo při ní trpíš?
To je spojené, ne? Nebýt muk nebylo by extáze.
Takže takové SM?
Jistě, v podstatě je to tak.
Jak ses dostal k umění?
(smích) Jestli jsem se k němu dostal… To je taky otázka. Jestli tam jsem.

kapely

Ty jsi vlastně hrál na elektrickou kytaru, viď?
Na elektrickou kytaru a elektrickou basu. Začal jsem asi ve dvanácti. Ale to neznamená, že na ní umím. To jsem hrál podle značek nějaké písně. Bylo mi vsugerováno, že zpívat neumím a to mi zůstalo s jistými přestávkami dodnes. Bavilo mě prostě vyluzovat zvuky a bigbít byl nejlepší. Když hrála kapela dohromady, ten kolektivní zvuk… Ještě když si s těmi lidmi rozumíš, když narazíš na správný lidi, jejichž umění a ne-umění jde s tím tvým uměním a neuměním, tak to může fungovat.
Napřed to bylo takové vernisážové, s kamarády Johnem a Janečkem, nijak jsme se nejmenovali. Potom jsme vystoupili na Opatově, a to jsme si museli dát nějaké jméno, takže to bylo podle nějaké hospody. Ale pak jsem hrál s lidmi, který chtěli hrát doopravdy. Vystupovali jsme na soutěžích mladých a pak to skončilo. Přehrávky jsme si udělali, ale to už byla taková pop – pozdní fáze. To už nemělo takový grády, to se tam pořád střídali hudebníci a měli na to různý názory. Ta první byla nejlepší, to nám šlo.

A vy jste hráli coververze Beatles?
No to jsme nehráli, to jsme v životě neuměli. Vlastní tvorbu, žádný coververze.

studia

Kam jsi chodil do školy?
Do Brna. Po gymnáziu v Jihlavě jsem chtěl na nějaké umělecké školy. Zkoušel jsem to v Praze na Akademii i na Umprum.
To muselo být strašné, hlásit se tam k těm lidem… Ale ono vlastně nebylo jiné cesty, že?
Bylo to strašné, ale nebyla jiná alternativa. Ono bylo strašné všechno, když se to tak vezme zpětně. Já jsem na to koukal, předložil jsem jim kresby, co chtěli, a potom taky volnou tvorbu. No a: “Ježišmarja…!”, přišla taková ta klasická reakce, jakou jsme měli už na gymnáziu, když jsme měli problémy, když nám zabavili nějaké kresbičky pro údajnou nenormálnost až obscénnost.

Probodané chlapy?
Hmm. Byly to domácí práce, potom jsem je úspěšně zlikvidoval. Kdyby se někdy dohledávaly nějaké akce… Tak jsem studoval historii a filozofii a pak jsem přestoupil na etnografii – dějiny umění, což se jmenovalo “Věda výtvarného umění”. Tenkrát tam učil Krsek, Sedlář, Kudelka, Jirka… Mě zajímalo umění a ne historie umění a tam jsme se dostali k českému impresionismu, Radimskému a takovým… Moc mě to teda nebralo.
Ale na škole jsi taky něco dělal, nějakou tvorbu?
To jsem si tak něco dělal...

Tajně?
Tajně ne, ale kde jsem to měl dělat? Taky tam byly akce “studenti vystavují”. Ale to mi připadalo vrcholné, když studenti dějin umění předvádí své vlastní umění. Tak toho jsem se nezúčastňoval.

Galerie hl. města Praha (GHMP)

Když jsi hrál bigbít, to už jsi byl v galerii?
To jsem byl. Přišel jsem v jednaosmdesátém. Na začátku 80. let mé první úkoly byly naprosto příšerné věci; to jsem prostě tak vykonával – Svatopluk Sulek a nějací ostravští oficiální umělci a tak. To jsem se furt veselil, abych to nějak vydržel. Ono vůbec, když jsem si říkal, že do konce života budu chodit do práce… Po gymnáziu jsem chodil dva roky do továrny. Vyučil jsem se sazečem ve Svobodě, v Praze a pak jsem dělal v tiskárně. Tam mě to jaksi trochu ničilo, celé to prostředí: práce od třičtvrtě na šest, píchačky, sirény, kolegové a učňové, bylo to náročné.

Ale oni tě tam stejně asi nenechali nic pořádně dělat. Nebo měl jsi možnost si tam nějak zabádat, jen tak pro sebe?
Pro mě bylo důležité, že jsem mohl jít třeba k Načeradskému, ke Kolíbalovi a jiným a mohl si prohlídnout, co mají a promluvit s nimi. Pro mě byly důležité informace živé, než že bych měl touhu něco bádat. To jsem neměl, chtěl jsem hrát a dělat si své a v práci se už taky posléze nemusely dělat ty věci, co se dřív musely. Kromě toho bylo dobré, že se mohlo od těch zajímavých lidí něco koupit.
Já jsem se necítil moc jako kunsthistorik ani jako umělec. Umělci říkali: “No jo, to je ten kunsthistorik”, a mě to samozřejmě sralo. Říkal jsem jim: “Co vy, vy se tady učíte od nějakých debilů na Akademii a budete mi něco vyprávět!” Byly to časté výroky, co mají i teď debilní umělci, jako že “umělec má tvořit a nemá nic vědět”. Mohlo se operovat někým ze zahraničí, nějakými umělci, kteří studovali dějiny umění a pak dělali umění. Ale do tohohle bych se nechtěl montovat, protože oni se většinou projevovali hodně teoreticky. Po pravdě řečeno, já jsem spíš byl rád, že se k tomu nemusím vyjadřovat. Ne že bych to neměl promyšlené a nezajímal se o věci, ale neměl jsem touhu vytvářet nějaké programy nebo psát nějaké studie a předkládat nějaké koncepce. To se mi protivilo právě v souvislosti s tím, že jsem je studoval, tak mě pak nebavily.

A napsal jsi někdy něco nebo udělal jsi nějakou výstavu, o které si myslíš, že je dobrá?
Po pravdě řečeno já na těch vzpomínkách moc nelpím, to bych si musel nějak připomenout… Byl jsem tam do 86. nebo 87. To už jsem měl plné zuby umění a galerie a tak jsem odešel a dělal různá obskurní zaměstnání asi rok nebo dva a pak jsem se tam vrátil. Pak jsem byl od 92. nebo 93. v Národní galerii a pak jsem šel na Akademii dělat asistenta Jirkovi Davidovi. Po dlouhé době jsem dělal výstavu Sopka na radnici, na Opatově myslím Načeradského, o to mě spíš požádali… Ale to už mě zajímaly takové věci, co se tenkrát zas tak moc oficiálně nemohly vystavovat: jako že to bylo nezralé, mladé a tak. Už jsem se emancipoval od věcí, jako generace Načeradského, Sopka, Kolíbala, Šimotové, a to nemluvím vůbec o těch skorovrstevnících jako Rittstein, Bláha atd. To bylo úplně mimo.

Jak to? Ty jsi stejný ročník jako oni?
Chtěl jsem tím říct, že mi byli věkem blíž, ale tím svým uměním ne. Anebo přístupem k umění. Já jsem si umění naivně představoval – vím, že to zní blbě – ale spíš jako životní styl.

Ty jsi byl pankáč!
No, pankáč jsem tedy nebyl, rozhodně jsem jako pankáč nevypadal, ale přístupem možná. Ale pankáči už byli dávno vydesignovaní. Byla to taková směsice – do podzemí jsem nechtěl, ale znal jsem tam lidi. To se dotýkalo všeho – místní pankáče jsem znal. K informacím přišli ti, kteří měli lepší podmínky, takže to nebyli žádní lidi z ulice, alespoň z počátku. Taková ta Energie G, bratři Cajthamlové a Matouš Forbelský a další, to byli studenti vysokých škol. A já, jako “pracovník galerie”. Na tyto doby nerad vzpomínám, musím říct, že mě to nějak nebralo.

Ale přitom to bylo docela rychlé a veselé, ne? Pokud to člověk vnímá prizmatem, že byl mladý a měl energii… Měl jsem pocit, že koncem 80. let byla spousta výstav a kapel, že bylo živo a že to byla při vší bídě i spousta legrace.
Dalo by se to tak říct, i když zpětně mi to připadá docela potemnělý. Ale to mi tak připadá skoro všechno, skoro pořád.

cesty a kamarádi

Byl jsi tenkrát na západě?
Byl jsem akorát v Rakousku a v Itálii v roce 1978.

A viděl jsi tam nějaký umění?
Já jsem jel jedině po umění, co si myslíš? Starém umění.

Chodil jsi do Jazzové sekce?
Nechodil, ale byl jsem členem. Odbíral jsem knížky a tak. Jednou jsem byl na Folimance, na tom Českém dnu. Co si tak matně pamatuji, byli tam Extempore, Jim Čert, Psí vojáci a spousta jiných koncertů, věci, ke kterým jsem ztratil záhy vztah. Ještě jsem byl na takových pokoutních akcích jako byli Debilmentol. Takové ty alternativní, ale když si na to teď vzpomenu, tak “alternativa a rock v opozici” mě nezajímaly, tak hluboce a politicky jsem věci nevnímal.

A s kým jsi kamarádil? S Debilmentama?
Mám takovou příhodu s Debilmentol. To bylo někde na předměstí a někdo mi dal kazetu nebo se tam našla, já už nevím. Prostě jsem nějak přišel k jejich kazetě a v metru jsem si to prohlížel a našel jsem tam psaníčko s nějakými drogami. A protože jsem byl neznalý věci, tak jsem si říkal “To mi někdo píše nebo co…”. Tak jsem to rozbalil a ono se mi to vysypalo. Stejnak jsem nevěděl, co to bylo. Ale často jsem si na to vzpomněl – jak jsem na to “debilně” přišel.
Měl jsem různý kamarády, co chodili k “Šupům” a “Kafkům”. To byla taková směsice pozdních zbytků nějakýho undergroundu. Kamarádil jsem se hodně s Martinem Johnem a Davidem Janečkem, Škrabalem a různými opilci, máničkami a typy z různých kruhů, který teď už vůbec nevidím.

tvorba

Když jsi měl “Propíchlý chlapy”, byla to malba nebo kresba?
Tenkrát, ty rané věci byly tempery a akvarely. Takové “kresbomalby”. Dalo by se diskutovat o tom, co je to malba…
Koncem 70. let jsem dělal papírové objekty, ovlivněné post-minimalismem. Ale nikdy nebyly vystavené a milionkrát jsem se stěhoval a byl jsem vystěhován, takže to nemám. Je to ztracené.

Kdy jsi měl vůbec první výstavu?
V roce 1984 v bytě na Smíchově u jednoho člověka, který emigroval. Měl velký byt. V jedné velké místnosti jsme s Martinem Johnem dělali velké papíry, teda já, nemaje peněz a možností na nějaké plátno… Jsou z toho fotky i diáky. Bylo to tam týden, nahnali jsme tam lidi… Vzpomínám si, že jsem šel za Šmejkalem, aby se tam šel podívat a díky Martinovi Johnovi tam přišla i jeho maminka, Adriena Šimotová… Moc se to nerozjíždělo, to byla vlastně jedna z takových prvních akcí a tihle lidé tam chodili – starej Kafka, Sopko… Samozřejmě jsem ho moc neznal, ale v tom nadšení jsem si říkal, že to těmhle lidem ukážeme. Pokud si vzpomínám – bylo to v těch oparech – když se tvářil, byl to takový ten klasický způsob, který známe a který máš i ty, takový to: hm hmmm, aha aha… Bylo to něco mezi undergroundem, disidenty a umělci starších generací, kteří se nemohli moc prezentovat, takže to tenkrát lidi sbližovalo. Moc se toho nedělo, a tak lidi přišli.

nevymezené a bezejmenné

O tvé tvorbě je strašně těžké něco napsat. Dost těžko se tam vytyčují jakékoliv konstrukce… Děláš to úmyslně?
Myslíš tím, že jsou tam rozdílné formální přístupy nebo podivné obsahy?

Já mám pocit, že každá výstava je hodně jiná, je z toho cítit, když to dáš dohromady, že to dělal jeden člověk, ale přijde mi, že máš hrozně velký rozptyl. Místo abys hrabal a dopátrával se jedné správné cesty, jednoho správného přístupu k umění, tak naopak: hrabeš se na tu periferii, co všechno jde ještě dělat a jak.
Tak to vidíš možná ty, ale já si myslím, že jsem pořád na cestě k něčemu. Samozřejmě to vypadá rozdílně, ale zároveň je to obrazem toho, jak ty věci vnímám. Zároveň je v tom iracionalita a zároveň jsem informovaný a můžu s těmi spekulacemi nějak pracovat. A s tím se neustále vyrovnávám, a to tam bude vždycky…

A dovedeš si představit, že by ti někdo udělal velký katalog, velkou monografii? Jaké by to mělo kapitoly?
Ty to právě vnímáš hrozně tradičně historicky. Samozřejmě, že to je chaotické. Byly by to úseky, které by byly charakterizované určitými výstavami nebo jednou výstavou nebo nějakým rokem, ale myslím si, že postupně se zjistí, že se některé věci objevují trvale. A je to právě jednak ta iracionální a dovnitř jdoucí linie, a potom snaha o nějakou konstrukci, která se možná projevovala v geometrických abstrakcích nebo objektech, které byly nějakým způsobem konstruované. Vlastně mě teď baví, nebo aspoň poslední výstavy tak jsou, když jsou vedle sebe různé věci: jednak na zdi, obrázky nebo kresby, pak jsou tam nějaké objekty a zároveň to vytváří celé prostředí, tak je mi to nejbližší.
Nebudu teď stavět svou tvorbu do nějakého kunsthistorického tvaru. Samozřejmě se nad tím zamýšlím, mám mnoho pochybností a někdy si říkám, že to stojí za hovno, jestli to mám zapotřebí a k čemu to je, málo jsem toho udělal a proč to vlastně dělám…. Je mnoho věcí, se kterými se musím vypořádávat: se sebou, s uměním, se světem… Myslím, že kdybych měl naplňovat nějaká kritéria umělců, aby se poznalo od koho to je a aby to mělo nějakou pevnost, tak to nechci. Zatím mám takovou svobodu, že si můžu dělat, co chci, a nikoho to nezajímá tak, aby mě k něčemu nutil. Když jsem mluvil o tom, s čím se musím vyrovnávat – mě pořád zajímá, jak ty věci vznikly, jak je můžu postavit, aby to mělo podle mě a pro mě smysl v tom, čemu se říká umění. Třeba jen v nějakém okamžiku nebo jen v pár věcech, ne že by to stále narůstalo a narůstalo “až to bude!”. Ono to tak stejně nefunguje.

Já z toho hodně cítím impuls, zvědavost, co všechno jde udělat…
Tak to ne – to zní velmi lehce, slovo “zvědavost” bych vůbec nepoužil… Když tak spíš zvědavost, co můžu udělat já, protože v tamtom významu by to znamenalo, že bych mohl udělat cokoliv, ale “cokoliv” já udělat schopen nejsem. A to nejen vzhledem k omezením technickým, ale i ve své konstituci, abych se s tím srovnal, je to zvědavost jiného typu.

Dáváš většinou obrazům jména?
Ne. Pokud ano – tak z donucení anebo z rozmaru. Nejraději bych to měl bez názvu, pokud tam není nic napsáno, stejně tak jako u básně se název dává podle prvního řádku.
Dělám teď bezejmenné výstavy. Tam je to někdy zábavné a nějak to funguje, ale mě už to připadalo, že se vymýšlí nějaký vhodný název proto, že se výstavy prostě nazývají. Někdy to je dobré, když se dotýkají nějakého problému. Někdy je to dobré, ale není to nutné. Někdy mě to baví, názvy výstav je něco jiného než názvy objektů nebo věcí.

kameňáky a leginy

Z tvých otázek jsem si vědom silné nedůvěry a takové podezíravosti.

Je to možné – já jsem jednoduchý člověk a mám rád jednoduché jasné věci, kdežto u většiny tvých obrazů nepoznám, jestli jsou vůbec dobrý nebo špatný.
Jestli jsou to vůbec obrazy... To je taky otázka.

Ono to totiž vždy otevírá – a myslím, že to je právě to, čím jsi důležitý tady pro tu scénu – nějaké úplně jiné teritorium, který mě vůbec nenapadlo, že existuje. A protože, že to jsou většinou samé takové neprobádané kraje, já se tam cítím úplně nejistý. Nevím, jak k tomu mám přistupovat. To je stejné jako u hodně dobrých kameňáků - člověk prostě neví, jestli je to ještě vtipné…
Já už vidím titulek: “Skreplovy kameňáky” (smích). Tak to je. Ve vývoji s tím hodně zápasím.

…tak jako užití tepláků.
To už dělal Knížák… Ale jak vidíš, jsou tam jen tak provizorně přilepený, protože to nějak furt řeším, ale ony tam přilepený nebudou. To nejsou tepláky – to jsou leginy po jedné bytosti tady – napřed jsem si do nich utíral ruce, což taky nebylo špatné.

zdroje

Já myslím, že je spousta německých umělců, kteří mají ten objevitelský pud… Třeba Kippenberger.
V tom smyslu možná jo, to se mi líbí, toho mám rád. Připadá mi dobré, že se jeho věcmi zabývala spousta intelektuálů, ale většinou to tak nějak obkroužili, protože se nějak nedá dostat do nitra té věci. A Kippenberger sám prý (mám to tedy až z třetí ruky) nemá moc sebedůvěry… No, samozřejmě měl ji, ale zároveň měl velkou pochybnost o tom, kam se pohybuje nebo nepohybuje. Údajně měl záchvaty velkého zmaru. U něj mi připadá dobré, že mnoho jeho věcí je vlastně nepochopitelných – některé objekty nebo to s tím metrem… Ale zdroje jsou pochopitelný – jsou z míst, která mě zajímají – z míst mysli.
mončičáky, tužky a počítače

Máš nějaký fetiš? Nějakou svojí libůstku…
Talisman nemám. Sbíral jsem třeba mončičáky, ale neřekl bych, že je to fetiš. Toužil jsem po tom mít tyrkysové, protože jich bylo málo… Tužka je můj oblíbený fetiš. Ale neaplikuji si ji do nějakého otvoru nebo tak. A nemyslím klasickou tužku, může to být jakákoliv tužka, propiska, fix…

Kreslíš si na počítači?
Ne. Počítač mám, dostal jsem ho od kamaráda, ale já s tím moc nepracuji. Studenti ano, hodně. S technickými problémy jim rozhodně neporadím, jestli ses chtěl zeptat. Mně u něj schází ta fyzická stránka, ten tlak. Proti kreslení nic nemám, ale tam musíš mít asi dost přesně definované, co tam bude, abys to mohl vyrobit. Já jsem radši, když k tomu nějak dospěji a pak jsem překvapen. Když se tím můžu obírat rukama. U instalací s tím nemám problém, zase je nedělám tolikrát a většinou jsou takového druhu, že to není technicky náročné a taky to není vždycky úplně stejné. Nevadí mi to, vždycky se pracuje s prostorem, je to jiné, v jiných souvislostech.

Ty si obrazy předkresluješ?
Hodně kreslím… Potýkám se s tím, ale málokdy si to, co chci malovat, kreslím. Někdy začnu podle kresby, ale ten vztah kresba-obraz je strašně složitý a ono to nejde udělat. Kresba pracuje s jinými pocity, takže já s tím pak strašně zápasím. A s tím předkreslováním – někdy si udělám nějakou šablonu a někdy jdu rovnou.

Máš doma archiv kreseb. Je to k vystavování?
Je. Používal jsem to třeba v kombinaci s nějakými texty – volně napíchaný na zeď anebo celou obrovskou zeď zkombinoval s fotkami. Vždycky jsem tomu chtěl dát nějaký tvar. Není to jako výstava kreseb, funguje to jako celek.

být umělcem II.

Čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?
Pamatuji si, že jsem měl období, kdy jsem chtěl být zvěrolékařem.Nebylo to tak, že bych pitval… Samozřejmě, že se to párkrát stalo. Bylo to v takovým věku, kdy jsem si nedovedl představit, co to obnáší. Ale vyplynulo to z toho, že jsem měl rád zvířátka a chtěl jsem jim pomáhat, asi takhle dětsky to bylo. Ne že bych se těšil, že budu rodit telata, krájet prasata, usmrcovat psy, to bych rozhodně nemohl dělat.

A proč ses nestal zvěrolékařem?
No, asi jsem si uvědomil, co to obnáší, zjistil, že to není ono. Poznal jsem to včas a pak jsem si žádné povolání nevybral, tak jsem se rozhodl, že budu dělat umění. I když asi taky jsem si nedokázal představit, co to je být umělcem, jak přežít a tak. Zhruba tak ve dvanácti, třinácti letech jsem to zavrhl…

…když jsi začal hrát na kytaru?
(smích) Jo, aspoň to bude nějak znít: “Když jsem začal hrát na kytaru, tak jsem přišel na to, že nechci být zvěrolékařem a rozhodl jsem se, že budu umělcem: výtvarným.” To zní dobře, ne? To má logiku! (smích).




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
04.02.2020 10:17
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
austrálie
Tomatová omáčka na vepřové Moo Shoo
Charlie Citron
Číst více...
reportáž
Litevská jízda
Litevská jízda
Arunase Gudaitas
Aš menininkas – Aš save myliu Vincent van Gogh v jednom z dopisů bratrovi označil kavárnu za místo, kde člověk může lehce zešílet. Kavárna Centra současného umění (CAC) v litevském Vilniusu je takovým místem. Důvěrní znalci místních poměrů ji označují za “velmi bohémskou”, a skutečně na rozdíl od tradičně sterilních a předražených muzeálních občerstvení se atmosféra v kavárně CAC zdá navýsost…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
From series of rare photographs never released before year 2012. Signed and numbered Edition. Photography on 1cm high white...
Více informací...
220 EUR
263 USD
Dr. Long, 2001, acrylic painting on canvas, 30 x 24 cm, on frame
Více informací...
1 050 EUR
1 257 USD
Livre dépliant / 20 x 28 x 1 cm / 22 pages / sérigraphie 5 pass couleur + couv 1 passage / 200ex
Více informací...
30 EUR
36 USD
1994, 28.5 x 42 cm
Více informací...
1 118,40 EUR
1 339 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS