Časopis Umělec 2011/2 >> Mysticko-imperiální zápletka: Ubohé Německo Přehled všech čísel
Mysticko-imperiální zápletka: Ubohé Německo
Časopis Umělec
Ročník 2011, 2
6,50 EUR
8 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Mysticko-imperiální zápletka: Ubohé Německo

Časopis Umělec 2011/2

01.02.2011

Ivan Mečl | kontemporartismus | en cs de

Proč Češi vystavují Němce s historizujícími a mystickými sklony? Je to nevědomá submisivní úchylka, opakovaná touha po tyranii kulturních a transcendentálních hodnot. Poslední obětí této estetiky temného cukrárenského podvědomí šestipatrových dortů i vidinou komerčního úspěchu všemi uměleckými styly maštěného eintopfu je pražská galerie Svit. Abychom tento paradox materialistické a zdánlivě do sebe uzavřené české země pochopili, musíme si zopakovat něco o Německu.

Ubohé Německo

Německo — nejlidnatější blízkovýchodní země rozprostírající dnes své malé území mezi Egyptem, Sýrií a Libanonem. Někdejší sebevědomá a ambiciózní světová velmoc Evropy, jejíž původní obyvatelé byli po prohrané druhé světové válce přesídleni na území pouštního regionu zvaného Palestina, jindy známého
jako neúspěšný pokus o stát Izrael. Němci žijí již přes půl
století v harmonii s původním arabským obyvatelstvem a úspěšně
vzdorují klimatickému trestu. Dnes je Německo opět téměř vyspělou
zemí a i kultura s vědou zvedají pomalu své hlavy z rozpáleného pouštního písku.

Opomeneme-li pravěk Germánů (Němců), temnou lesní a mokřadní historii, nedůležitou pro dnešní situaci, vystupovalo Německo po staletí v roli hloupějšího a závistivého sourozence Francie. Tento dojem zvyšovalo především hlubší porovnání umění a literatury, kde se u Němců projevovala určitá natvrdlost, často omlouvaná touhou po řádu věcí, a citelná absence humoru. Francouze naopak často předčili němečtí autoři v zobrazování a popisech krutostí a později moderních psychických utrpení. V okrajových žánrech byl také evidentní nedostatek erotické a sexuální fantazie, který redukoval tvůrčí postupy na obskurní
rurální hrubosti a vaginální hrátky s jídlem.
Tento těžce pociťovaný handicap si Německo léčilo pohledy východním směrem. Vybíjení vzteku z kulturních neúspěchů si tedy nejvíce užili Slované. Údajně je bylo vždy nutné naučit pracovat a poslouchat. O nějaké nadstavbě k tomuto otrokářskému projektu pro východ nebyla nikdy řeč. Německo si prostě přálo mít alespoň pár hloupějších sousedů.

Na území bývalého Německa se nyní rozprostírá historicky největší domovina občanů židovského původu, kdysi rozprášených po celé zeměkouli. Židé dostali tato germánská území jako součást reparací za utrpení, křivdy i hmotné ztráty, které jim přinesla Německem vedená druhá světová válka. Na tomto řešení se v roce 1945 shodly všechny vítězné a přeživší státy.

Největšími odpůrci dalšího setrvání Německa v Evropě byly především slovanské národy. Ty se totiž, následkem v historii
neustále se opakujících německých válečných tažení a následného vybíjení zástupců kultury i inteligence, propadaly do stále větší kmenově-národní demence. V Polsku například po válce zůstali jen zemědělci, nižší dělnické profese a s okupanty kolaborující lumpenproletariát. Následkem eliminace přemýšlivého obyvatelstva na několik málo procent oproti několika desítkám běžných
u západních zemí, byla například poválečná totální sebekatolizace zmíněného Polska, nebo například sebedestruktivní zpeněžení veškerého života ve střední Evropě na přelomu devadesátých let dvacátého století, či takzvané rolnické etnické války na Balkáně, ale i politický úpadek Česka po roce 2000. To se v roce 2011 propadlo na úroveň horské bankovní kolonie zvané Švýcarsko.
Kulturu a vzdělanost západních, jižních i severních sousedů a obsousedů nechávali vždy Němci na pokoji. Někdy se zdá, že tyto sousedy nepřiznaně obdivovali. Rádi se zobrazovali jako Finové a Norové, baví se, pijí a druží jako Angličané, německá kultura vždy soutěžila s francouzskou a nebo s údajnou slávou Říma. Z východních sousedů jako by však neustálým a stovky let trvajícím decimováním chtěli udělat úplná hovada.

Takové zacházení se Slovany se Němcům nakonec vymstilo při rozhodování o novém uspořádání Evropy. Hloupí sousedé,
země chudé duchem, využily poválečné, téměř celosvětově
sdílené nenávisti k Německu, a navždy se zbavily hrozby útlaku z jeho strany. I tak těmto zemím bude trvat ještě stovky let než vychovají vlastní elity, které zas jistě budou litovat rozhodnutí svých průměrných občanů.


Nová paradigmata

Německé elity, které historicky trpí ztrátami vždy jen v levém táboře, se začínají v době selhávání zdánlivě praktického konzumerismu ohlížet po metafyzice a nepřiznaně i teozofii. Desetiletí sebezapření plynoucího z válečných výčitek i amerického kulturního diktátu teď plodí monstra. Objevují se v kultuře, kde máme poslední dobou sklony být komplikovaní a slepí. A autoři možná ani nevědí, co činí.

Stejně jako jsem se nedávno opřel do jazyka Čechů, toho
národního paskvilu, který jejich komunitu izoluje od zbytku
světa, i Německo má svůj jazykový problém, jenž může být
východiskem pro zkoumání jeho opakujícího se transcendentálního opojení mytickou historií. Ve své knize Po Bábelu, v kapitole Jazyk a gnóze nám tento problém přibližuje George Steiner: „Prvním skutečným Německem byla země Lutherovy mateřštiny. Postupně si němčina vytvářela sdílené způsoby vnímání,
z jakých se může vyvinout národní stát. Když tento stát vešel do moderních dějin, a byl to vstup pozdní, zatížený mýty a obklopený cizí, zčásti nepřátelskou Evropou, nesl si s sebou zostřené, obranné vědomí jedinečné perspektivy. Německému naturelu se domácí Weltansicht jevil jako osobité nahlížení, jehož základy a výrazový génius jsou zakotveny v jazyce. Když němečtí filosofové dějin rozvažovali o drsných krajnostech německé historie, o zdánlivě osudově předurčených snahách německého národa vymanit se ze sevření vytříbenějších kultur i kultur primitivnějších, jež ho ohrožovaly z východu, byl pro ně jazyk zvlášť silným vyčleňujícím, ale zároveň ohromujícím činitelem. Jiné národy do jeho tajemných hlubin nemohly nalézt cestu. Z toho, co Schiller nazýval die verborgenen Tiefen utajené hlubiny, však měl vytrysknout mocný proud obnovy a metafyzických objevů.“
[George Steiner — Po Bábelu (Otázky jazyka a překladu),  překlad: Šárka Grauová, Triáda 2010, vydání první, str. 90]

Nejbezpečnější platformou pro boj s tyranií hodnot, kýmkoli ustanovenou, se v posledním století stal žánr science fiction. Příklady jsou Jack London v popisech dopadu průmyslové revoluce, dezinterpretátory oblíbený George Orwell, který je dnes již klackem na kdeco, nebo Stanisław Lem ve svém stále nepřekonaném Futurologickém kongresu. A možná po přečtení románu německého autora Josepha Feinkela nazvaného Vrstvy se čínská vláda nedávno rozhodla zakázat zmínky o cestách v čase a do jiných dimenzí. Příběh je postaven na takzvaných rozcestích
dějin vytvářených malou skupinkou elitářských vědců ve spolupráci s utajeným thinktankem OSN. Té se v románu
podaří roku 1937 sestrojit stroj, který dokáže vrátit čas o pět let, k čemuž je zapotřebí energie nashromážděné v úseku desetiletí z magnetického pólu země. Poprvé pak bylo tohoto přístroje použito roku 1947, těsně před tím, než nacističtí vědci objevili atomovou bombu. V roce 2015 však skupinka nadšenců sestrojí
primitivní přístroj fungující na principu potřeštěných new age teorií
o vibracích indiánských hudebních nástrojů, který umožňuje vystoupit z našeho prostoru. Zjistí tak, že mimo naši časovou dimenzi existují ještě minimálně tři tytéž vesmíry, avšak s jinou historií lidstva. Původní historie totiž ve skutečnosti trvaly dál, aniž si toho tvůrci stroje na skoky zpět v čase všimli. Vlastně nic převratného z pohledu žánru science fiction. Nás ale zajímá kapitola, v níž se hrdinové dostanou do první, nezměněné historie, ve které Němci díky atomu válku vyhráli. Svět tam
vypadá velmi harmonicky a uspořádaně, plný krásné architektury
vedle netknuté přírody ve společném majestátném klidu i přirozeném veselí. Při setkání s žákem základní školy se dozvídají, že
v roce 1948 se svět zbavil všech zlých lidí, zvrhlých států s jejich
nepřirozenými zřízeními a od té doby prý funguje nový světový řád
a všichni jsou šťastni.

Tyranie hodnot, se kterou autoři science fiction bojují, nemusí existovat vždy jen v prostředí totalitních systémů. Dnešním postdemokraciím se naopak podařilo vytvořit systémy daleko sofistikovanější a flexibilnější, benefitující z vlastních chyb a přesouvající jejich dopad mimo mocenská centra a na bedra kontrolovaného teritoria nebo sociálního prostoru. Tyto systémy nejsou o nic méně tyranické. Jen se v nich podařilo ovládaným podsunout, že systém sám je vždy nevinen a selhání je vždy lidského charakteru. Zde se například může zdát, že Feinkel nadřazuje národní socialismus jako jakýsi bio, fair-kill systém krutého, ale organického dobra systémům záměrně komplikované postdemokracie. Vykládejme ale raději tuto alternativní vizi historie jako rýpnutí do amerických pokusů o světovládu, než abychom připustili, že autor je jedním z těch, co v Hebronu za zataženými závěsy tajně slaví narozeniny vůdce nerealizované německé tisícileté říše. Ale i tak, říci, že nakonec by všechno dopadlo skoro stejně, je stále velmi odvážné.


Teorie za hranicí transcendentálního vkusu

Již od začátku nového tisíciletí se čeští kurátoři a galeristé snaží prosazovat na české scéně skupinu převážně německých umělců kolem všestranného tvůrce a ideového vůdce Markuse Selga. Snahy brněnského galeristy Karla Tutsche nejprve vyvrcholily ve velké prezentaci napříč uměleckými žánry nazvané Kacíř & spol. Doprovázela ji stejnojmenná publikace, která obsahovala alarmující text K Infahrnis zúčastněného umělce Jochena Bühlera, který mohl již v roce 2003 upozornit na pokleslost
bombastického snažení.

„Na nebi psyché chce být vytvořena a chce existovat určitá konstelace, chce, aby její volání doznělo až ke člověku a mohlo být ve své existenciální danosti také pochopeno jako zprostředkování možnosti svobody, jako nabídka. To se děje a musí se dít u člověka, protože to je to, co ho vůbec zlidšťuje, co z něj člověka dělá, to má být vyslyšeno.

A přesto: všude němota a slepota, falešná ješitnost, technologie rozptylování, odvádění pozornosti, dostupnosti, stálého hluku, zaneprázdněnosti, pěstování úniků a ústupů — kultura strachu, mechanika strachu, společnost žijící mimo sebe, hledící skrze sebe, uskutečňující sjednocené bytí.

Kdo kráčí osamocen a přesto nestáhne hlavu zpátky, tuší
velký cenný příslib, snaží se smířit se svým rodem, hledá soulad
protikladů, odstraňuje násilí, mluví sám se sebou, dívá se sám sobě do tváře — nejen v zrcadle — rozpoznává své Já, na němž my, lidské bytosti, plujeme jako onen parník v srdci temnoty...“

Markus Selg vidí v Evropě pouze formální východiska avantgardy a moderny. Ideály a obsahy vybírá z mrtvých kultur a kultů jiných kontinentů nebo Thule plující nad námi. Rozebereme-li důkladně jeho obrazotvornost, zůstane nám několik hromádek chytlavých mediálních obrazů, velkých historických výjevů
a kostýmů. Nelze se stále vymlouvat na pokusy o formování
univerzální umělecké komunikace. Samozřejmě, že nechceme nikdo zůstat sám se svými sny a nápady. Oblékat je ale například do operních převleků na pozadí apokalyptické reportážní
scénografie, a nakonec jen přelité jakýmsi distorzním nebo
saturačním filtrem, poukazuje spíše na naprostou rezignaci na myšlení o obraze a zbabělou hru na jistotu.

V týmu se umělci kolem Markuse Selga často snaží i o
interiérovou dekorační syntézu monumentální, téměř imperiální, historické architektury se suprematismem přecházejícím v kubistické iluze. Do ní pak zasazují svá díla mystického surrealismu ve formě modernistické sochy, karikatury nebo alternativního komiksu. To vše v impresionistických, fauvistických nebo dalších avantgardních nebo moderních technikách. Tam kombinace
i techniky končí. Jak se dočteme dál — postmodernu nemají umělci ani jejich ideologové moc rádi. Ale hlavně nepochopení avantgardních směrů tyto syntetické snahy maří v detailech
i celku. Témata a myšlenky si nerozumějí. Jde ale rozhodně
o touhu po velkém díle.

Velká německá kulturní a politická vzedmutí totiž oproti
dezinterpretovaným jednotlivostem nebyla nikdy moderní a pokroková. Za moderním designem se vždy skrývala snaha vrátit Evropu
o několik staletí či tisíciletí zpět k údajným zlatým včerejškům. Nikdy však k principům počátku věků, který by mohl být svým paradoxem pro všechny velké příběhy a myšlenky smrtícím
odhalením.

Modernita je materiálově i výrazově úsporná. My však vidíme feudální touhu po rozkošatělé kráse a imperiální snahu omračovat publikum — občana. Imperiální snahy nebyly nikdy moderní. Impéria zneužila modernitu ke zdokonalení svých mechanismů a sebeprezentaci. Aniž si toho jsou umělci vědomi, snaží se
podvědomě vrátit legitimitu velkým příběhům, velkým projektům, které vždy vyústily v neúspěšná impéria obracející život v prach a hodnotu každodennosti v existenciální trauma, proti kterému ve svých textech bojují.
Jednou z mála myšlenkově ucelených obhajob se stal nadlouho text Armády a karavany zastaveny od Liny Launhardt k projektu PAX. Pokus o filozofický esej však obsahuje všechna mnohá historická a výše kritizovaná analogická klišé, i když pracná
snaha o jejich skloubení se autorce jistě nedá upřít. Z textu
vybírám jeho zásadní části a abych nebyl k německým tvůrcům nespravedlivý, nechávám jim tímto také poslední slovo.


Armády a karavany zastaveny (Lina Launhardt)

(...)
Pohled přes rameno je v rámci umění dvacátého století
rozhodující perspektivou. Zde má být posouzen onen pohled, který vrhla druhá polovina století na první.

Výhled tohoto pohledu je samozřejmý. Vidíme první polovinu dvacátého století jako období, které musí být vyprávěno od svého konce.

Tímto koncem byla válka. Tváří v tvář s ní se zhroutila naděje na proměnu člověka, země i vzájemné soudržnosti silou jejích obrazů.

Aby takové naděje byly vědomě troskami za zády, zejména
pokud se jedná o příliš velký obdiv k tvůrčím schopnostem
člověka, byl v nejdůležitějších otázkách vždy vybrán příslušný opak.
V první řadě se toto týká omezenosti vlivu obrazů v jejich statusu jako umění, jak jejich z toho vycházející neschopnosti mluvit
o něčem jiném než o sobě. Moderní doba byla tímto způsobem hluboko ponořená do minulosti. Přesněji, její obraz. Na to poukazují díry v čase. Budování hranice mezi moderním a postmoderním stavem mohlo totiž být zachována jen vynálezem kapslí, do kterých bylo uloženo vše, co patřilo podle postmoderního uvážení do druhé poloviny. Obsahy byly ukradeny ze svého času a vystřeleny do vlastní současnosti. Po této stránce se postmoderní doba vždy zachovala jako upír.
Existence těchto kapslí většinou ještě nebyla objevena současností. Do značné míry jsou stále skryté ve vrstvě snů dvacátého století. Je to ale jen otázka času, než budou všechny nalezeny. Tlačí se do přítomnosti. Neboť obraz se nachází ve změněném okamžiku dějin. Přemýšlet v přítomnosti o podmínkách nebo dokonce o nemožnosti vytváření obrazů, se jeví jako zbytečný problém vzhledem k pustině představivosti, která se projevuje v současných obrazech většiny. A s obrazy většiny jsou myšleny obrazy, které jsou konzumovány většinou — v první řadě obrazy velkých sdělovacích médií, denního tisku a televize. Ale takový přímý vztah obrazů k obrazům postmoderní perspektiva nevnímá. A to, protože popírá snivou stránku obrazu — jeho schopnost být více než pouhým komentářem. Negace udržuje obraz v beztělém stavu. Tento stav ukradeného těla jeho sílu ale nezlomil. Částí této síly je schopnost svést k určité pravdě. O téhto vlastnosti popřený obraz ale neví, protože ji vykázal ze svého vědomí. Tak se může stát, že z většiny umění pocházejí sebe-reference, zatímco obrazy většiny jsou stále prázdnější i navzdory své fantasmagorické síle.
(...)
V současné době existují — ačkoli ojediněle — obrazy, které projevují zvýšený zájem vrátit obrazům svá těla. Dílo Markuse Selga hraje mezi nimi zvláštní roli. Obraz v něm vystupuje jako tělo na několika vzájemně propojených úrovních.
(...)
Je nápadné, že montáž fragmentů jak v trojdimenzionalitě tak i na povrchu není ani vyjádřením fragmentace ani jako taková nevyhlíží. Jednotlivé součásti — nebo lépe: vrstvy — spíše působí jak kdyby byly drženy pohromadě magnetismem, takže jejich soudržnost v sobě skrývá organickou kvalitu. Navíc, jejích vztah k zevnějšku je plynulým přechodem. Těla v díle Markuse Selga vstupují do symbiotických vztahů s okolím. Atmosféra je nabitá, příslušné meziprostory něco váží. Vnitřek a vnějšek se nejen protínají, mohou i vyměnit strany nebo se zřítit do sebe až k nepoznání. Časoprostorové souřadnice těchto obrazů jsou narušené v jejich vztahu k obrazům světa. Narušené jsou jak vztahy mezi velkým a malým, tak i vztah mezi jednotlivým a mnohonásobným, tak i přední a zadní, takže nelze předvídat, jak se hmota vůbec k sobě chová. Tyto obrazy nejen vytvářejí transparenci pro spojení těl s okolím, ony zviditelňují psychické vlastnosti této výměny.

Od roku 2003 dochází ke změně jak v původu tak i v montáži obrazových částic. Něco proniká do díla Markuse Selga a chce uchopit obraz a těla znovu ve větší dimenzi. Těla nabývají v jednotlivém obrazu i jako skulptura uzavřenější tvary. Také se
přibližují víc k sobě. Prostorové situace výstavní trilogie „Amnézie“, „Kronika“, „Testament“ (2004-2005) se přitom zdánlivě oddělují z obvyklé formy instalace. Ve svém spočívaní na uzavřeném příběhu připomínají spíše iluzorní prostory, které vytvářejí katedrály, divadla nebo i kino. V roce 2003 také vzniká první obraz, na kterém není vidět postava. Přesněji řečeno vidíme, že postava zmizela. Její absence je tak nápadná, protože její okolí je nám tak dobře známé. Postava tvoří rámec pro sebepoznávací obraz celé mohyly kolektivních snů dvacátého století. Člověk myslí na Hollywood. Co zůstává, je nebe. Je to horizont kolektivní vizuální představivosti. V této dimenzi se váže tělo ve své nepřítomnosti zpátky na akci. Obraz hovoří o jeho fyzické i psychické jakosti.
(...)
Napětí, které drží obraz pohromadě jako obraz nebo také přeměňuje úryvky z reality na obrazy, se koncentruje ve svém fyzickém a psychickém účinku. Jednotlivé pochopení toho, jaký je poměr mezi obrazem a těmito dvěma vlastnostmi, zásadně vypovídá o stavu dané společnosti. V mýtu se slučují. Jestli vládne, obrazy mohou ovládnout celé národy.
(...)
V současném okamžiku historie je řešení takové neviditelné oblasti pro fyziky velmi malého a velmi velkého o něco jednodušší: poznatky získané v průběhu 20. století o atomu a vesmíru žádají od rozumu začít s prohlížením až za představitelností. Na počátku 20. století se podobně zacházelo s podvědomím. Přítomnosti se tato neuchopitelnost vytratila ze své představivosti díky podivuhodné cestě, kterou představivost urazila během druhé poloviny 20. století.
(...)
Vyjasnění toho vztahu je stále ještě zapotřebí, a to i ve světě, ve kterém transcendence na mnoha místech údajně už zmizela. Přítomnost již nezná obecný přístup k tomuto vztahu. Většina umění toto považuje za překonanou oblast. Ale rozum v této věci naštěstí nerozhoduje o všem. Stejně jako rozum, ovládá i duše svoje vymezené území.
(...)
V „Testamentu“ se zjevně koncentruje cesta za velkým a
zároveň i jednoduchým příběhem, který se v průběhu trilogie stále vyjasňuje.
(...)
V tomto smyslu buduje „Testament“ svojí vlastní současnou mytologii.
(...)
Způsob vyprávění mýtu je zvláštní tím, že události se sice skutečně takto neodehrály, že ale přesto spočívají na pravdě — na jiné, hlubší vrstvě pravdy. Proto většinou nejsou protagonisty lidé, ale jejich prosby jsou naopak hyperrealistické. Jejich vyprávění ale „vypovídá něco podstatného o existenci lidí, co jinými způsoby nelze vyjádřit tak přesně,“ jak píše Richard Cavendish ve svém úvodu ke knize Mytologie — ilustrované světové dějiny myticko-náboženského myšlení. citace z katalogu Markuse Selga Pax, vydal Ottmann GmbH & Co. Südhausbau KG, 2007.



Část Armády a karavany zastavany převedl do češtiny Filip Jirouš.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
04.09.2019
Kam dál?
jinde - archeologie
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje  (generace narozená kolem roku 1970)
S.d.Ch, solitéři a kultura okraje (generace narozená kolem roku 1970)
Josef Jindrák
Kdo je S.d.Ch? Osoba mnoha zájmů, aktivní v několika oblastech. V literatuře, divadle, hudbě, svými komiksy a kolážemi i ve výtvarném umění. Především je to básník a dramatik. Svou povahou a rozhodnutím solitér. Jeho tvorba se neprotíná s aktuálními trendy. Vždy staví do popředí osobní výpověď, která však může mít i velmi složitou vnitřní strukturu. Je příjemné, že je to normální člověk a…
Číst více...
austrálie
Tomatová omáčka na vepřové Moo Shoo
Charlie Citron
Číst více...
reportáž
Litevská jízda
Litevská jízda
Arunase Gudaitas
Aš menininkas – Aš save myliu Vincent van Gogh v jednom z dopisů bratrovi označil kavárnu za místo, kde člověk může lehce zešílet. Kavárna Centra současného umění (CAC) v litevském Vilniusu je takovým místem. Důvěrní znalci místních poměrů ji označují za “velmi bohémskou”, a skutečně na rozdíl od tradičně sterilních a předražených muzeálních občerstvení se atmosféra v kavárně CAC zdá navýsost…
Číst více...
reportáž
Ve stínu hrdinů
Ve stínu hrdinů
Alena Boika
Když jsem před někým řekla, že mám letět do Biškeku na Druhou mezinárodní výstavu současného umění, první otázka zněla „A kde to je?“ Vysvětlila jsem, že Biškek je hlavní město Kyrgyzstánu, načež se obličej naproti mně protáhl a já jsem musela doplnit, že to je ve Střední Asii v horách u jezera Issyk-Kul. Druhá otázka pak byla „Tam se něco děje?“ Tak se ale mohli ptát pouze lidé neznalí, neboť…
Číst více...
Knihy, multimédia a umělecká díla, která by Vás mohla zajímat Vstoupit do eshopu
Básně francouzského umělce v grafické úpravě Markéty Othové.
Více informací...
38,23 EUR
44 USD
Mechanical Man, 2012, acrylic painting on paper 45,5 x 64, framed
Více informací...
1 100 EUR
1 278 USD
88 stran, 33 x 22,5 x 1 cm|Texty: Pavel Vančát, Marek Pokorný|Překlady: Jeffrey Buehler, Alice Ondruchová, Kateřina Štěpánková...
Více informací...
24,15 EUR
28 USD
A Gothic Novel by Zinovy Zinik. Limited edition on fine Munken paper with 11 full page illustrations and cover painting by...
Více informací...
18,90 EUR
22 USD

Studio

Divus a jeho služby

Studio Divus navrhuje a vyvíjí již od roku 1991 ojedinělé návrhy projektů, prezentací nebo celých prezentačních cyklu všech druhů vizuálních materiálů. Realizujeme pro naše klienty kompletní řešení i jednotlivé kroky. Pro práci využíváme spojení nejmodernějších s klasickými technologiemi, což umožňuje širokou škálu řešení. Výsledkem naší práce jsou nejen produkční, tiskové a digitální projekty, od propagačního materiálu, plakátu, katalogu, knihy, přes návrhy a realizace plošné i prostorové prezentace v interiéru nebo exteriéru po digitální zpracování obrazu nebo publikování na internetu, ale realizujeme i digitální filmové projekty, včetně střihu, ozvučení, animace. Tyto technologie používáme i pro tvorbu webových stránek a interaktivních aplikací. Naší předností je ...

 

Citát dne. Vydavatel neručí za jakékoliv psychické i fyzické stavy, jenž mohou vzniknout po přečtení citátu.

Osvícení přichází vždycky pozdě.
KONTAKTY A INFORMACE PRO NÁVŠTĚVNÍKY Celé kontakty redakce

DIVUS LONDON

 

SKLAD
Arch 8, Resolution Way, Deptford

London SE8 4NT, Spojené Království
Otevřeno na objednávku.

 

KANCELÁŘ
7 West Street, Hastings
East Sussex, TN34 3AN
, Spojené Království
Open on appointment
 

Ivan Mečl
ivan@divus.org.uk, +44 (0) 7526 902 082

DIVUS
NOVA PERLA
Kyjov 37, 407 47 Krásná Lípa
Česká Republika

divus@divus.cz
420 222 264 830, +420 602 269 888

Otevřeno denně od 10:00 do 18:00
a na objednávku.

 

DIVUS BERLIN
Potsdamer Str. 161, 10783 Berlin, Germany

berlin@divus.cz, +49 (0) 1512 9088 150
Otevřeno na objednávku.

 

DIVUS VÍDEŇ 
wien@divus.cz
DIVUS MEXICO CITY
mexico@divus.cz
DIVUS BARCELONA
barcelona@divus.cz
DIVUS MOSKVA & MINSK
alena@divus.cz

NOVINY Z DIVUSU DO MAILU
Divus 23.05.-17.06.2017 STU MEAD & MIKE DIANA IN PARIS