Charlotta Kotíková: Jan Hísek

česky a anglicky
80 barevných stran v pevné vazbě, 32 x 22 x 1cm
Fotografie děl: Ivan Pinkava, Vasil Stanko a archiv autora
fotografie autora: Ivan Pinkava, 2001
texty: Charlotta Kotíková, Otto M. Urban, Tomáš Pospiszyl, Jan Hísek
překlad: Vladan Šír, Jeffrey A. Buehler
grafická úprava, sazba a příprava reprodukcí pro tisk: DIVUS, Blanka Brixová, Jan Hísek
vydal / Published by: DIVUS, 2001
ISBN: 80-86450-10-4


Fantastický vesmír Jana Híska

V roce 1994 napsal Jan Rous následující slova o Hískově tvorbě: „Hískova fantazie si sice vytváří blízké snové bytosti, jejich základ je ovšem prvotně podmíněn světlem. Rodí se ze světla, aby vzdorovaly temnotě nebo ji dokonce překonávaly, jsou plny pozitivní zvěsti, bytostně sakrálních obsahů.„
Tato slova v zásadě platí i dnes, kdy Hískovy práce obsáhly nové techniky a velké formáty. Přeludy
Hískovy imaginace stále vycházejí ze zdánlivě nevyčerpatelného zdroje vnitřního světla, které je vnáší do neskutečných krajin naplněných snovými bytostmi. Názvy Hískových děl často poukazují na přítomnost a důležitost světla, které podmiňuje samu existenci zobrazeného objektu. Práce Hvězda (1991–99), ke které se Hísek během posledních deseti let několikrát vrátil, a Slunce (1995) jsou toho příkladem. Rovněž v biblické scéně zvěstování, zobrazené Hískem ve stejnojmenném obraze, na němž pracoval v letech 1996–2000, je světlo nositelem poselství monumentálního významu a stává se nejdůležitějším elementem kompozice.
Tato krátká úvaha o Hískově tvorbě se však nehodlá zabývat jen potvrzením Rousova prozíravého přístupu, spíše chce upozornit na další elementy, které tvorbu definují, z nichž mnohé vstoupily do díla později.
Hískovy práce musíme vidět nejen jako kompendium úchvatných a seduktivních obrazů, ale především jako kontinuum symbolů, které umělec vytvářel a také opouštěl během jeho snad až vášnivého hledání hlubší duševní seberealizace. Hísek je tedy nejen tvůrcem výjimečných výtvarných děl, jeho důležitost je rovněž nutno měřit
z pohledu osobní filozofie hledání věčného absolutna. Hísek a jeho dílo zdánlivě čekají na pomezí akceptované reality na ten iluzivní přízrak přicházející z domény fyzicky neměřitelného, snad až iracionálního světa, na subjekt spojený s oblastí kolektivního podvědomí.
Zachycena umělcem v okamžiku uvolnění z nepřeberného bohatství této oblasti se iluze stává realitou a předmětem uměleckého díla. Výsledné obrazy, existující díky Hískově výjimečné senzitivitě a fenomenálnímu kreslířskému nadání, však nesmíme vnímat jen jako výraz výjimečné fantazie, ale také jako fyzickou manifestaci dějů pohybujících se na hranici definovatelného světa.
Rovněž Hískova tvorba se vší svůdnou krásou precizní miniatury, nyní rozvedené do monumentálního formátu, nesmí být vnímána jen pro svou vysokou hodnotu výtvarného projevu. Její unikátní přínos je právě v umělcově schopnosti zachytit zdánlivě nepopsatelné. Tímto činem nám umožňuje pátrat hlouběji ve vlastním podvědomí a vyvolat pocity a vize, o jejichž existenci jsme dosud neměli tušení. Hískovy práce nám pomocí malířského
iluzionismu a stále bohatších a obrazových metafor pomáhají spatřovat širší dimenze reality.
V 90. letech Hísek často cestoval. Přestože výsledky jeho poznávání nejsou v pracích okázale patrny, jejich vliv je dalekosáhlý. Rané práce, založené na rytmu černé a bílé a na malém formátu grafického listu, ustoupily
expanzivnosti velkého formátu. Barva se stala integrální součástí díla a technika oleje na plátně se postavila vedle kresby tužkou. Proces, který při tvorbě grafických listů musel být kontrolován, se uvolnil a umožnil jak v kresbách, tak v obrazech jistý stupeň automatismu. Výsledkem jsou nečekané symboly a bizarní souvislosti
vynesené na povrch vědomí. Bohatství incidentu ve skoro neskutečně dlouhé kresbě Kolibřík (1999) těží z této nové uvolněnosti stejně jako z hlubšího zkoumání nekonečných zákoutí fantazie. V obrazech Smrtihlav (2000) či Chlapec s červeným ďáblem (2000) pak vidíme volnou, skoro gesturální aplikaci barvy, často překrývající
opakovaný motiv precizní kresby.
Hískovy práce jsou evokacemi vyššího a hlubšího nazírání do mysteria existence. Jako by potvrzovaly síly,
které, přestože jsou neviditelné, ovlivňují komplexnost vzdálených oblastí našeho vědomí. Hísek vytváří realitu osvobozenou od existujících vzorů, naplněnou symboly, které vstupují do díla samostatně, aniž jsou závislé
na autorových záměrech a intelektu. Jako by vznikaly těsně před tím, než mohou být vědomě rozpoznány.
Ty elementy, které odpovídají umělcově momentální potřebě, se stanou součástí kompendia symbolů, které se mohou opakovat. Vědomí a podvědomí našlo v Hískově díle nečekanou syntézu, realizovanou jeho výjimečnými výtvarnými schopnostmi. Záměr odhalit zdánlivě neexistující prozřetelnosti imaginace se Janu Hískovi
výjimečně daří.

Charlotta Kotíková
Praha, New York srpen 2001