S.d. Ch.: The Salvation of Europe from a Window of Hotel de Paris in Cromer

(...)

(Zaklepání na dveře působící jako signál.)

PAVLÍNA (polohlasem): Neodpovídejte (opakování signálu) Zase špatně.

ROMAN (přes dveře): Pavlíno, jste tam?

PAVLÍNA: To jste vy, Romane?

ROMAN: Jo.

PAVLÍNA: Signalizujete špatně!

ROMAN: Tak to pardon. Nesu vám ten čaj.

 (Vejde ROMAN s podnosem, na kterém má konvicí a šálky.)

ROMAN: Dobrej!

EVŽEN: Dobrý den.

ROMAN: Je pytlíkovej, ale pravej. (položí podnos na stolek) Lepší jsem nesplašil.

PAVLÍNA: Už to je zázrak. Díky.

ROMAN: Můžu splašit taky butter biscuits.

EVŽEN: Vy jste schopen sehnat máslové sušenky?

ROMAN: Jo.

PAVLÍNA: To by bylo vynikající. Dole všechno v pořádku? Nic podezřelého?

ROMAN: Všechno pořád stejný. Tak já jdu.

 Odejde.

EVŽEN: To byl ten muž z recepce, ne?

PAVLÍNA: Roman. Váš strážce.

EVŽEN: Co je to za člověka?

PAVLÍNA: Naprosto spolehlivý. Nové poměry ho bolestně zasáhly, proto je bezmezně oddaný naší věci. Něco jako vy.

EVŽEN: Řídíte se logikou, že každý, kdo žije v Evropě a zasáhly ho nové poměry, je bezmezně oddaný evropské exilové vládě?

PAVLÍNA: Samozřejmě, má snad jinou alternativu?

EVŽEN: Vždycky nějaká je.

PAVLÍNA: Placená?

EVŽEN: To ne...

PAVLÍNA: Takže mě radši poslouchejte... Budete vázán mlčenlivostí. Nesmíte o svém poslání komukoliv cokoliv sdělovat. Tedy ani Romanovi, stejně jako on neřekne nic vám.

EVŽEN: Ale já vím, že mě hlídá.

PAVLÍNA: Víte, ale on vám to neřekne. (Vzdálený zvuk mořského příboje) Dáme si ten čaj, co říkáte? (rozlévá čaj) Zajímalo by mě, čím je pro vás Evropa?

EVŽEN: Podívejte, paní náměstkyně, zatímco Hamleta navštíví duch jeho mrtvého otce, aby mu zničil život vnuknutím pomsty, vchází mrtvý pastor Nietzsche svému synovi raději rovnou do snu, ve kterém za dutých zvuků varhan vystupuje z hrobu, kráčí do kostela, odkud po chvíli vynáší zavinovačku s plačícím Friedrichem, vrací se s ním do hrobu a zem se za nimi zavírá. Tato dvě blouznění pro mě vymezují evropský duchovní prostor.

PAVLÍNA: Máte na mysli něco jako patriarchální selhání?

EVŽEN: Předáváme si moc zatíženou zločinem a zdroje duchovní útěchy pervertované do noční můry. Takže spíš než patriarchální selhání mám na mysli něco jako mezigenerační destrukci. A tou se vyznačují pouze zavlečené kultury.

PAVLÍNA: Odkdy jsme zavlečená kultura?

EVŽEN: Odjakživa. Vzpomeňte si na zakládající mýtus.

PAVLÍNA: Myslíte únos Evropy?

EVŽEN: Ano. Všechno to tady začalo únosem.

PAVLÍNA: Takové věci přeci nemají na moderní evropanství vliv.

(...)

EVŽEN: Tím se netrapte, od toho jsme tu my, intelektuálové, aby nám to neušlo. Mělo nás napadnout včas, že se v rozvráceném světě spojí právě to, co není rozvrácené, že jsou tu poslední ekonomicky i společensky stabilní organizace s odvěkou globální ambicí a tisíciletými zkušeností s mocenským bojem a krocením lidského stáda přízrakem metafyzické viny.

ROMAN: Takže jste jakože něco projeli?

EVŽEN: Podle mně to ale nikoho napadnout nemohlo!

ROMAN: Tím pádem můžete bejt v klidu.

EVŽEN: Naprosto neočekávaný vývoj. Tady nemůžeme mluvit o selhání v žádném případě!

ROMAN: No, tak sláva.

EVŽEN: Ovšem, že bychom obstáli, to nemůžeme říct taky.

ROMAN: Nečekaný věci se holt někdy stávaj.

EVŽEN: Stávaj?.. Obě největší znepřátelená náboženství se sjednotila a vy řeknete: stávaj? To se nestává, aby na znamení smíření vydaly křesťanské špičky světoznámého intelektuála pod fatvou, tedy nikoliv knižně, ale k popravě, a muslimové na oplátku vydali nařízení, že touhle popravou končí džihád mečem.

ROMAN: To byl ten Rushdie, jak čtete, ne?

EVŽEN: Ano... Je mi strašně, když si vzpomenu, jak jsme se všemi lidmi dobré vůle sdíleli radost z náboženského smíru, tedy minimálně do doby, než vyšel první zákon světové náboženské vlády.

ROMAN: Ten si pamatuju. Musel jsem odevzdat mobil, tablet a domácí kino. To kino mě ničilo nejvíc.

EVŽEN: Zákon o technologiích. Teoreticky šlo o omezení volného přístupu k informacím, ale prakticky to znamenalo konec konzumu... Lidé jsou hovada! Co myslíte! Jenom proto měl nový režim tolik odpůrců. Jejich přemístění do táborů se ukázalo jako nestárnoucí řešení.

(Vzdálený zvuk mořského příboje, šumění větru.)

ROMAN: Já byl v koncentráku rok.

EVŽEN: Cože?!

ROMAN: Neodevzdal jsem to kino.

EVŽEN: A to říkáte jenom tak? Jaké to tam bylo?

ROMAN: Žádná sláva.

EVŽEN: Mučili vás?

ROMAN: Ani ne... (ukáže z okna) Podívejte, támhleto světlo nahoře? Podle rychlosti bych to tipnul na Boží oko.

EVŽEN: Monitorovací dron po setmění?

ROMAN: Prej už je vybavujou kamerama na noční vidění.

(Vzdálený zvuk mořského příboje, šumění větru.)

EVŽEN: Vidíte tím dalekohledem něco víc než tu tmu?

ROMAN: Ne, vidím tu tmu, ale přiblíženou.

(Vzdálený zvuk mořského příboje, šumění větru.)

EVŽEN: Nejlíp to vyjádřil ruský patriarcha: Koneckonců Bůh je jenom jeden a zdaleka není mrtev. Staletí žehnáme armádě i policii, nevím, proč bychom jim nedokázali i velet.

ROMAN: Hele, těch světýlek!

EVŽEN: To vypadá na celý svaz Božích požehnání.

ROMAN: Všiml jste si, že ty krekry co s tím požehnáním shazujou, už nemaj čokoládovou polevu?

EVŽEN: Všiml.

ROMAN: Nebo je hořká.

EVŽEN: Támhle taky něco svítí, není to ona?

ROMAN: Ne, ne, to je hlídkovej člun.

(Vzdálený zvuk mořského příboje, motoru a šumění větru.)