Knihy
Časopisy
Umění
Série
Multimédia
Spojenecká nakladatelství
Autoři
Styl
Směsi z Perly
Plakáty a pohlednice
Antikvariát
česky a anglicky
Pohádka napsaná na motivy série maleb Martina Kuriše. 80 barevných stran s malbami na křídovém papíře v pevné vazbě. Grafická úprava Blanka Brixová.
22 x 18 x 1,1 cm.
ISBN: 80-86450-35-X
- - - - -
Na paloučku, nedaleko lesa, stála malá bílá chaloupka. Leckomu mohla připadat jako pohádková. Ale nebyla. Byl to docela obyčejný domek na samotě, ve kterém bydlela paní Vojáčková. Ani ona nebyla pohádkovou babičkou, byla babičkou Magdy a malého Vojtíška. Pár kroků od domku se sluneční paprsky koupaly v malém rybníčku, v jehož chladné vodě si konečky svých povislých větviček osvěžovaly vrby, které rybníček kolem dokola lemovaly.
Bylo to přímo kouzelné zákoutí, které by nadchlo hodně dospělých, ale Magda to cítila úplně jinak. Nejvíc jí vadilo, že tu neměla žádnou kamarádku. Do vesnice bylo daleko a babička ji nikam nechtěla samotnou pouštět. Prý by se jí mohlo něco stát. Taková hloupost. Kdyby si mohla zajít za děvčaty, určitě by se jí tu mnohem víc líbilo. Ale takhle?
„Ach jo, kdybych tak byla velká,“ pomyslela si v duchu Magda, přehodila si mladšího brášku z jedné ruky na druhou, polechtala ho po bradě, čímž ho vždycky pěkně rozdováděla, a ještě víc se zamyslela.
Kdybych byla velká, tedy dospělá, mohla bych si dělat, co bych sama chtěla. Vůbec bych nemusela být každý rok na prázdninách u babičky. A starat se o malého Vojtíška, který dokáže být často hodně protivný, bych taky nemusela. To by bylo nádherné. Magda se při téhle představě zasnila a pořádně se vylekala, když ji Vojtíšek zatahal za vlasy.
„Přestaň a jdi si chvilku hrát sám. Už jsi velký kluk,“ postavila ho Magda na zem a postrčila ho kupředu. Tím správným směrem, k babičce.
„Ale já si chci hrát s tebou. Třeba na honěnou.“
„Nechci si hrát. Jsem už velká,“ opáčila Magda a otočila se ke košíku, ve kterém měla naskládané prádlo. „Mám plno práce, musím vyprat.“
„Prádlo pro panenky, Magdo, já si chci hrát. Chci a chci!“ Vojtíšek si stál na svém, dupl si nožkou a doufal, že tím Magdu přesvědčí.
„Tvoje vztekání na mě neplatí. Tohle si zkoušej na někoho jiného.“
„Řeknu babičce, že jsi zlá a nechceš si se mnou hrát,“ provokoval Vojta dál. A protože byla Magda přece jen moudřejší, ustoupila.
Plácla Vojtu přes zadeček, vykřikla, máš babu, a utíkala pryč. Bráška se pochopitelně rozběhl za ní, ale stačit jí nemohl. Za chviličku natahoval moldánky a fňukal, protože se mu to nelíbilo. Magda tedy zpomalila, nechala si dát babu a pronásledovala Vojtu. Kdyby chtěla, stačily by jí dva tři skoky a byla by za ním. Jenže si domyslela, co by následovalo, proto se za ním ploužila hlemýždím tempem a lamentovala, aby počkal, že ho nemůže dohonit.
To se chlapci líbilo, smál se na celé kolo a vykřikoval, že je nejrychlejší na celém světě. Byl prostě ještě malý, věřil takové hlouposti a kdejaká maličkost ho pobavila a rozdováděla.
„Už toho mám opravdu dost,“ zamumlala Magda tiše, protáhla krok a chytila brášku do náruče. „Končíme, už jsem tě dostala.“
„Ale trvalo ti to pěkně dlouho. Jsem hodně rychlý, viď, Magdo?“
„Jasně. Teď jdu ale prát. Tak se mi tu nemotej a jdi se podívat za babičkou. Třeba má pro tebe doma nějakou dobrotu. Zeptej se.“ Magda použila osvědčenou fintu, o které věděla, že určitě zabere. Utáhnout brášku na sladkost, to bylo hrozně jednoduché. Povedlo se i tentokrát. Vojta odklusal za babičkou, Magda vzala ze země koš s prádlem a zamířila k dřevěné lávce, odkud šlo nejlépe prát.
Vzala do ruky první kousek, namočila ho, pořádně ho promnula a vymáchala. Polštářek, dečka, svetřík a šatečky, všechno prádélko skončilo ve vodě.
„Magdo, chceš taky lentilku?“ ozval se za jejími zády Vojta a strkal jí pod nos malý kbelíček.
„Babička ti jich dala tolik?“ podivila se Magda. V první chvíli dostala strach, že mu babička nasypala plnou nádobu dobrot. Naštěstí jich měl jen pár na dně. Chvilku váhala, ale pak si jich pár vzala.
„Jsou dobrý, viď?“
Přitakala a velkoryse nabídla Vojtovi, že jí může pomoci. Ten naštěstí odmítl, což Magda s povděkem přijala. Dál namáčela kousky prádla a koutkem oka pozorovala, kam má Vojta namířeno.
Obešel rybníček, sedl si na zem a krmil se lentilkami. Magda spokojeně pokračovala v práci, a když se po chvilce podívala na druhý břeh, nevěřila svým očím. Vojta ležel a vypadalo to, že dokonce usnul. Že by ji potkalo takové štěstí a měla od brášky na chvíli pokoj? Rychle naházela mokré prádlo do košíku, vrátila se na břeh a kousek po kousku rozvěsila po větvích vrby. Ty byly mnohem lepší než šňůry, na které se musí prádlo připevňovat kolíčky. Tady stačí jen přehodit a sluníčko všechno ochotně vysuší.
Koš nechala ležet na zemi a rozběhla se za bráškou. Pár metrů od něj zpomalila, lehoučce našlapovala a zadržovala dech, aby ho neprobudila. Těsně vedle něho zastavila, spráskla ruce a zaradovala se. Opravdu usnul. Dokonce ani nedojedl všechny bonbony. Než se probudí, určitě se mu do nich pustí mravenci.
Magda se rozhlédla, popošla stranou, utrhla velký lopuchový list, kterým kbelíček přikryla. Proti mravencům to asi nepomůže, ti jsou malí a protáhnou se kdejakou škvírou, ale mouchy to dovnitř nepustí.
******
Pohádka napsaná na motivy série maleb Martina Kuriše. 80 barevných stran s malbami na křídovém papíře v pevné vazbě. Grafická úprava Blanka Brixová.
22 x 18 x 1,1 cm.
ISBN: 80-86450-35-X
- - - - -
Na paloučku, nedaleko lesa, stála malá bílá chaloupka. Leckomu mohla připadat jako pohádková. Ale nebyla. Byl to docela obyčejný domek na samotě, ve kterém bydlela paní Vojáčková. Ani ona nebyla pohádkovou babičkou, byla babičkou Magdy a malého Vojtíška. Pár kroků od domku se sluneční paprsky koupaly v malém rybníčku, v jehož chladné vodě si konečky svých povislých větviček osvěžovaly vrby, které rybníček kolem dokola lemovaly.
Bylo to přímo kouzelné zákoutí, které by nadchlo hodně dospělých, ale Magda to cítila úplně jinak. Nejvíc jí vadilo, že tu neměla žádnou kamarádku. Do vesnice bylo daleko a babička ji nikam nechtěla samotnou pouštět. Prý by se jí mohlo něco stát. Taková hloupost. Kdyby si mohla zajít za děvčaty, určitě by se jí tu mnohem víc líbilo. Ale takhle?
„Ach jo, kdybych tak byla velká,“ pomyslela si v duchu Magda, přehodila si mladšího brášku z jedné ruky na druhou, polechtala ho po bradě, čímž ho vždycky pěkně rozdováděla, a ještě víc se zamyslela.
Kdybych byla velká, tedy dospělá, mohla bych si dělat, co bych sama chtěla. Vůbec bych nemusela být každý rok na prázdninách u babičky. A starat se o malého Vojtíška, který dokáže být často hodně protivný, bych taky nemusela. To by bylo nádherné. Magda se při téhle představě zasnila a pořádně se vylekala, když ji Vojtíšek zatahal za vlasy.
„Přestaň a jdi si chvilku hrát sám. Už jsi velký kluk,“ postavila ho Magda na zem a postrčila ho kupředu. Tím správným směrem, k babičce.
„Ale já si chci hrát s tebou. Třeba na honěnou.“
„Nechci si hrát. Jsem už velká,“ opáčila Magda a otočila se ke košíku, ve kterém měla naskládané prádlo. „Mám plno práce, musím vyprat.“
„Prádlo pro panenky, Magdo, já si chci hrát. Chci a chci!“ Vojtíšek si stál na svém, dupl si nožkou a doufal, že tím Magdu přesvědčí.
„Tvoje vztekání na mě neplatí. Tohle si zkoušej na někoho jiného.“
„Řeknu babičce, že jsi zlá a nechceš si se mnou hrát,“ provokoval Vojta dál. A protože byla Magda přece jen moudřejší, ustoupila.
Plácla Vojtu přes zadeček, vykřikla, máš babu, a utíkala pryč. Bráška se pochopitelně rozběhl za ní, ale stačit jí nemohl. Za chviličku natahoval moldánky a fňukal, protože se mu to nelíbilo. Magda tedy zpomalila, nechala si dát babu a pronásledovala Vojtu. Kdyby chtěla, stačily by jí dva tři skoky a byla by za ním. Jenže si domyslela, co by následovalo, proto se za ním ploužila hlemýždím tempem a lamentovala, aby počkal, že ho nemůže dohonit.
To se chlapci líbilo, smál se na celé kolo a vykřikoval, že je nejrychlejší na celém světě. Byl prostě ještě malý, věřil takové hlouposti a kdejaká maličkost ho pobavila a rozdováděla.
„Už toho mám opravdu dost,“ zamumlala Magda tiše, protáhla krok a chytila brášku do náruče. „Končíme, už jsem tě dostala.“
„Ale trvalo ti to pěkně dlouho. Jsem hodně rychlý, viď, Magdo?“
„Jasně. Teď jdu ale prát. Tak se mi tu nemotej a jdi se podívat za babičkou. Třeba má pro tebe doma nějakou dobrotu. Zeptej se.“ Magda použila osvědčenou fintu, o které věděla, že určitě zabere. Utáhnout brášku na sladkost, to bylo hrozně jednoduché. Povedlo se i tentokrát. Vojta odklusal za babičkou, Magda vzala ze země koš s prádlem a zamířila k dřevěné lávce, odkud šlo nejlépe prát.
Vzala do ruky první kousek, namočila ho, pořádně ho promnula a vymáchala. Polštářek, dečka, svetřík a šatečky, všechno prádélko skončilo ve vodě.
„Magdo, chceš taky lentilku?“ ozval se za jejími zády Vojta a strkal jí pod nos malý kbelíček.
„Babička ti jich dala tolik?“ podivila se Magda. V první chvíli dostala strach, že mu babička nasypala plnou nádobu dobrot. Naštěstí jich měl jen pár na dně. Chvilku váhala, ale pak si jich pár vzala.
„Jsou dobrý, viď?“
Přitakala a velkoryse nabídla Vojtovi, že jí může pomoci. Ten naštěstí odmítl, což Magda s povděkem přijala. Dál namáčela kousky prádla a koutkem oka pozorovala, kam má Vojta namířeno.
Obešel rybníček, sedl si na zem a krmil se lentilkami. Magda spokojeně pokračovala v práci, a když se po chvilce podívala na druhý břeh, nevěřila svým očím. Vojta ležel a vypadalo to, že dokonce usnul. Že by ji potkalo takové štěstí a měla od brášky na chvíli pokoj? Rychle naházela mokré prádlo do košíku, vrátila se na břeh a kousek po kousku rozvěsila po větvích vrby. Ty byly mnohem lepší než šňůry, na které se musí prádlo připevňovat kolíčky. Tady stačí jen přehodit a sluníčko všechno ochotně vysuší.
Koš nechala ležet na zemi a rozběhla se za bráškou. Pár metrů od něj zpomalila, lehoučce našlapovala a zadržovala dech, aby ho neprobudila. Těsně vedle něho zastavila, spráskla ruce a zaradovala se. Opravdu usnul. Dokonce ani nedojedl všechny bonbony. Než se probudí, určitě se mu do nich pustí mravenci.
Magda se rozhlédla, popošla stranou, utrhla velký lopuchový list, kterým kbelíček přikryla. Proti mravencům to asi nepomůže, ti jsou malí a protáhnou se kdejakou škvírou, ale mouchy to dovnitř nepustí.
******