Michal Vimmer: Pleonasmus

česky
24 x 16 x1 cm
96 stran
Fotografie a návrh obálky Veronika Drahotová
Graficky upravil Ivan Mečl
Vydání první
Divus 2000

„...takže se shodneme na tom, že teror byl, je a bude. Můžeme se těšit na nějakou další úspěšnou akci?...“
Snažej se v posluchačích vyvolat dojem, že ty politováníhodné policejní sbory, které lze spatřit v uniformách na ulici, mají nějakou schopnost jednat a zasahovat pro dobro Celku!
Legionáři a dobrovolnický milice. Křižáci, eskadry smrti, černá sotňa, šerifové. Občanská Společnost by nebyla svorná, kdyby bránila invalidům se ozbrojovat.
Mě přece nemůžou nutit k amputacím, ablacím, enukleacím a resekcím!
Žádnej strach. Nepochopili, jak jsme začali čistit peří. Nerozluštili techniku vypínání deček. Souvisí potom nábytek se zločinem?
Prapodivné rakety letí pomalu. Křižují a mizí. Azurový svazek udržuje rychlost mý dodávky. Exploze? To bych hádal. Nevybuchly. Zato nad okrajovým sídlištěm to palčivě srší, stříbrné hejno úhybem vrhlo ohnisko do skla. Zkrat mi vytlouk
na chvíli zrak.Praskání výbojů všude kolem, to jeden ví, že nemůže dělat nic.
Najednou jakoby padly žaluzie, mladej borovej les. Kupodivu, nehledě na hustou výsadbu vrčí mezi sosnama mračno helikoptér. Maskované trupy se šinou tak nízko, piloti by klidně mohli kráčet mechem krytí vejvratama, mávat prutem vysílačky.
Skákavé granáty ozařovaly kluzkou vozovku. Urvané listy vrtulí rotovaly po vrstvě skloviny, bylo zřejmé, že vrtulníky libovolně stoupají a klesají ze zdánlivého podzemí. Vrhnul jsem se do díry po spolujezdci. Tam už se nezaměří!
Koukám, že než dojedu na viadukt, prohlodá mi nějakej rotor podvozek , každopádně hrozí rozsekat pneumatiky. Taková zajížďka? To ne. Teď jsem nad nádražím. Vypínám povinnou navigaci,čelní sklo hasne, beru volant, projíždím starou pumpou, za myčkou hup přes obrubník a na neutrál chrastím do houští.
Trak nechám u dědka s peřiňákem, zda - li dojedem? Snad ne špión? Okýnkem skočil dozadu králík.
Nemůžu pro tebe nic udělat, začalo to drncat po svršku, posraná šotolina. Koleje zarostlý pelyňkem po pás. Vydrž, vydrž! Abych něco viděl, musim vykouknout bokem. Někde bude perón. Králík v zrcátku zavřel oči. Fuj!
Strhnul jsem to . Zprava duní zničující kolos. Nedovedu si představit mrtvější masu hmoty: neosvětlenej nákladní vlak.
Jedu dál podél monstra. Neni to kýžená platforma. Samá zkurvená výhybka a návěšť. Čekám až to přejede.
Vynořujou se kontury lokomotiv zakleklejch na startu zastavenýho závodu. Hala se tíhou propadá. Paráda. Vjezdem na nástupiště se stanice pompézně rozbřeskne.
Nádražácká holoprodukce je podstatně levnější než pokus o údržbu. Nahazují mašiny, čoud, pára. Traťmistr oťukává kola. Jiskry hýří. Houmles se kutálí do podchodu a uhasí na sobě noviny. Kelímky s netečnými důchodci. Skauti pod vlajkou ve staniolu. Děvky. Vágus dělá anketu, čekárna je plná larev, maškar a lemurů, kteří nikdy nikam neodjedou. Příjezdy. Odjezdy, nadmořská výška. Složení nádražní špíny. Naučnou stezku nádražím uzavírá honička s nádražní ostrahou.
Po nadchodech jezdí upoutávky: Navštivte úschovnu. Dnes dražba...
Levnější jsou Okřídlený kola. Představu o nádraží , fazetách tváří, anonymních vlacích a mocných lokomotivách, vydá modrý halucinogen.
Jsem z haly venku . A na mizině! Pokuta za vybočení z navigace a nekoupil jsem si perónku. Na kontě mám nulu. Nepřidali mi zpoždění jako bonus?