Lewis (Lev) Parker: Pasák čtvrté průmyslové revoluce

Tohle je „první velké dílo covidové literatury“, říká Supervert, autor slavných Nekrofilních variací.

Pasák čtvrté průmyslové revoluce Lva Parkera je trýznivým, bezútěšným a zároveň komickým záznamem posledních let z pohledu nestabilního, ale bezpochyby okouzlujícího vypravěče, který se nepříčetně míhá britským pobřežním městečkem v zoufalé snaze získat očkovací certifikát. 

Fotografie Valyi Korabelnikové přinášejí poetický a zároveň strašidelně přesný obraz covidového Margate a Lev možná je, možná není jednou z postav. Pokud jste si také užili svou vlastní paranoiu a přemýšlíte, co byste asi mohli udělat pro svou osobní svobodu, je tenhle biopolitický horor přesně pro vás.

„Kdyby ještě žil Burroughs, vydával by knihy u Morbid Books“ napsal básník Jeremy Reed.

Morbid Books založil spisovatel a nakladatel Lev Parker roku 2015 v Londýně. Vedle psaní, vydávání próz i dramat podzemních legend jako například Niny Power, Melissy Lee-Haughton, Jeremyho Reeda a Stewarta Homea vystupuje také veřejně se svým nakladatelstvím a dalšími potížisty na hudebních a literárních performancích Kultu surrealistů. Své autory a příznivce získává skrze avantgardní časopis pojmenovaný podle novely Georgese Pereca A Void a spolupráci s hudebníky jako například Fat White Family, kteří jsou součástí plánované publikace Manifest doktora Trapáka.

...
„Jsem pasák,“ povídám. „Počítám, že nejste děcko a víte, co takový pasák je a co dělá?“
„No, ano, ačkoliv nemůžu říct, že bych tady v Broadstairs někdy nějakého viděla. A vy jste místní?“
„Ano, madam, bydlím na druhé straně zátoky ve Westgate-on-Sea. Doufal jsem, že u vás místní pasák najde oporu v těchto těžkých časech.“
„Aha, chápu, no, ale vaše práce není zrovna etická.Děláte pasáka, že?“
„Paní, já jsem etický pasák.“
Paní na mě zamžourala, jako by se snažila rozmotat tajenku křížovky v Timesech. „Etický pasák? Jak já mohu vědět, jestli jste etický?“
Vytáhl jsem kartičku, kterou jsem si pro tuto příležitost vyrobil. „Jsem členem Britské odborové organizace pasáků.“
„Okej, fajn, a…“
„Zde je mé členské číslo a tady je odkaz na web naší unie. Pokud byste měla nějakou stížnost na nějakého pasáka, máme dokonce i ombudsmana.“
„Ó, to tedy zní dosti oficiálně,“ řekla žena. „Pasáka jsem si vždycky představovala jako násilníka v pouťovém ohozu, co bije ženy a prodává drogy.“
Zasmál jsem se. „Naše odvětví má trochu problém s image, mohli bychom to nazvat krizí identity. Proto je v časech nouze jen málo lidí, kteří jsou ochotní nám pomoci. Ale je vidět, že právě vy jste věci znalá žena, jež netrpí předsudky. Možná bychom mohli zajít dovnitř a já bych vám lépe povyprávěl, co děláme a jak byste nás mohla podpořit?“
„Ó, děkuji, můj manžel mi nikdy takhle nelichotí. Co byste si dal, čaj, kávu nebo možná něco ostřejšího?“
Zavřel jsem deštník a otřel si boty na uvítací rohožce. „Skotskou na ledu.“
...