Knihy
Časopisy
Umění
Série
Multimédia
Spojenecká nakladatelství
Autoři
Styl
Směsi z Perly
Plakáty a pohlednice
Antikvariát
česky
12 x 19 x 1 cm
72 stran na kvalitním papíře s obrazovou dokumentací
Grafická úprava Jakub Kovařík
ISBN: 978 - 80 - 86450 - 68 - 1
Úvod
Časový úsek, ve kterém tento příběh vzniká, není závislý na prostředí, v němž se právě teď nacházíme. Politický systém nemusí hrát tu hlavní roli. Není ani třeba se obracet nazpět, ale přesto je v obráceném pohledu obsažená určitá paralela. Nemusíme se nacházet na konkrétním místě, přesto jsou některá místa přirovnáním pro to, o co se tu snažíme. Nesnažíme se na něco přijít, ale rádi bychom se cosi dozvěděli a na něco přišli. Nebudeme se pasovat do role vědce ani do role herce, přesto je nám role herce nebo vědce tak či tak přisouzena. V závislosti na vyprávění a kolektivním mýtu prostupujícím společnost skrz naskrz jsme i tak součástí vyprávění. Nelze se vymanit. Jsme konstruktéry dějin a situací. Máme tedy základní odpovědnost za to, pro koho a proč a co rekonstruovat. Jsme vědci, herci a konstruktéři. Jsme archeologové, antropologové, vytváříme statistiky a píšeme knihy. Jsme společností lidí majících zodpovědnost a každý z nás by ji rád různým způsobem aplikoval. Vytváříme si modely fungování. Ať funkční, či méně funkční, nebo zcela nefunkční, ne však zbytečné. Jsme architekti světa, proto se nás svět bezprostředně týká a nemůže nám být lhostejný. Máme možnost vybírat si místa, kde chceme žít. Přejímat zvyky různých kultur, přijímat cizí jazyk jako sekundární komunikační prvek. To znamená, že není důležité, kde se zrovna nacházíme a jakým jazykem mluvíme, jaké časové období prožíváme. Není ani důležité, jestli jsme mrtví, nebo živí. Avšak kdykoliv a kdekoliv jsme, jsme zodpovědní za to, co se v tom či onom časovém období uděje. Karl Jaspers tvrdí, že poslední instancí je Bůh. Snadno ovšem víme, že Bůh tu nemá co dělat. Pokud tedy nechceme jasně vyslovit onu povinnost lidské existence, totiž zodpovědnosti za bližního. Zodpovědnost v tom smyslu, že i ten nejzanedbatelnější z mých činů se týká lidstva. Každý čin je odpovědí či otázkou. Možná obojím.
Anexe
Spekulovalo se o výstavbě dvou nových budov. Tehdy se s jistotou nevědělo, bude-li opravdu záměr realizován. Ve společnosti se proslýchalo, že nábřeží budou zdobit dvě nové budovy. Tehdy se s jistotou nevědělo, bude-li opravdu záměr realizován. Nikdo nevěděl, jak by měly budovy vypadat, ale už se veřejně proslýchalo, že nábřeží budou zanedlouho zdobit dvě nové budovy. Nikdo přesně nevěděl, jakému účelu budou sloužit, lidé si nebyli ani jisti tím, budou-li dvě, nebo jen jedna. Společností se jen nesla zpráva, že na nábřeží s největší pravděpodobností budou postaveny nové budovy neznámé funkce. Nikdo si nebyl jistý, jestli budovy opravdu někdy budou nábřeží zdobit. Tehdy nikdo nevěděl nic jistě, jen se odkudsi nesla zpráva o výstavbě nových budov, které se údajně stanou ozdobou nábřeží.
Budovy měly být naprosto totožné. Měly být dvě z jednoho prostého důvodu. Řekne-li se českou, tak se tím automaticky rozumí i německou. Společnost se tehdy rozdělovala na dvě části. Podle toho, kdo byl kdo, bylo nutné dodržovat ta či ona pravidla. Jaká strana, jsou-li obě stejné, měla větší privilegium k tomu, aby určovala pravidla?
Každá z budov je obrazem té druhé.
První mohla být vzorem té druhé a druhá té první. Která z nich byla postavena jako první, nebo která byla tou hlavní, není důležité, důležité je to, že jedna naprosto přesně kopírovala tu druhou. Jedna musela být první, aby byla vzorem té druhé. Je dost možné, že výstavba probíhala současně. Se stejným počtem pracovních sil. Se stejným počtem nástrojů. Žádná strana nesměla být ve výhodě oproti té druhé. Je dost možné, že pracovní síla byla vybírána dle fyzických dispozic, dle fyzických dispozic vznikl také kánon ideální pracovní síly. I tato ideální pracovní síla si byla podobná, odrážel se v ní charakter obou budov, které měly odstartovat důležitou dekádu v systému vzdělávání. Otázkou zůstává, která z nich měla větší privilegium? Která byla tou hlavní?
Pokud stojí zrcadlově proti sobě a do toho jedna dokonale kopíruje tu druhou. V historických materiálech je uvedeno, že každá z budov vytvoří obraz té druhé. Společně vytvoří pomyslnou bránu, důmyslně propracovaný vstup, mohutnou enklávu, která se otevře městu.
Před tím, než začaly stavební práce, bylo nutné dořešit množství nesrovnalostí. Stanovit si jasná pravidla.
Například jakým způsobem bude probíhat komunikace, bude-li jedna strana nucena vstoupit na půdu strany druhé. V ideálním případě takto: Pokud by vstoupila jedna strana na staveniště strany druhé, bude se muset přizpůsobit pravidlům daného místa. V ideálním případě. Taková jsou pravidla.
Také bylo zapotřebí určit, kdo bude zvolen jako hlavní mluvčí, zástupce většinového názoru. Musel to být vždy jeden a ten samý člověk; pokud by na místo přicházel pokaždé někdo jiný, určitě by to v ostatních nebudilo pocit důvěry. Bylo přece nutné vzájemně si důvěřovat, jedině tak je možné případné problémy konstruktivně projednávat a řešit.
Tento rok byl pro tehdejší obyvatelstvo zlomový. Debata kolem výstavby se oživovala a opět utichala. Pravděpodobně zásadním způsobem změní pohled na tehdejší uspořádání města a pozmění zažitý model vnímání hodnot jak běžnému obyvatelstvu, tak i intelektuální elitě. Dle statistiků by míra sociální rozvrstvenosti neměla hrát v této události výraznou roli. Plán měl být natolik zásadní, že by bylo nesmyslné se mu bránit. Pravidla dohodnuta, podmínky stanoveny. Je možné začít. Vše je připraveno, rozvrženo. Pracovní doba pro každou stranu stejná. Počet nástrojů přesně stanoven. Materiál spočítán tak, aby nic zbytečně nepřebývalo. Vždy se počítalo s rezervou, kdyby nastal nějaký technický problém. To samozřejmě bylo možné, ale pak se ztráta přičítala tomu, kdo ji způsobil. Pokud by nějaký problém nastal, znamenalo by to zdržení a zpomalení, krok nazpět. Nikdo si nemohl dovolit ztratit tempo.
Vždyť jedna budova je obrazem té druhé.
Na každé stavbě stejný počet dělníků, stejného, nebo si dosti podobného věku, podobných fyzických dispozic. Všichni jsou téměř k nerozeznání. Jediné, co je odlišuje, je jazyk. Jak může být budova přesným obrazem té druhé, jsou-li mezi nimi takové rozdíly?
Strana 8-9*Strana 24-25*Strana 48-49*Strana 50-51*Strana 62-63
12 x 19 x 1 cm
72 stran na kvalitním papíře s obrazovou dokumentací
Grafická úprava Jakub Kovařík
ISBN: 978 - 80 - 86450 - 68 - 1
Úvod
Časový úsek, ve kterém tento příběh vzniká, není závislý na prostředí, v němž se právě teď nacházíme. Politický systém nemusí hrát tu hlavní roli. Není ani třeba se obracet nazpět, ale přesto je v obráceném pohledu obsažená určitá paralela. Nemusíme se nacházet na konkrétním místě, přesto jsou některá místa přirovnáním pro to, o co se tu snažíme. Nesnažíme se na něco přijít, ale rádi bychom se cosi dozvěděli a na něco přišli. Nebudeme se pasovat do role vědce ani do role herce, přesto je nám role herce nebo vědce tak či tak přisouzena. V závislosti na vyprávění a kolektivním mýtu prostupujícím společnost skrz naskrz jsme i tak součástí vyprávění. Nelze se vymanit. Jsme konstruktéry dějin a situací. Máme tedy základní odpovědnost za to, pro koho a proč a co rekonstruovat. Jsme vědci, herci a konstruktéři. Jsme archeologové, antropologové, vytváříme statistiky a píšeme knihy. Jsme společností lidí majících zodpovědnost a každý z nás by ji rád různým způsobem aplikoval. Vytváříme si modely fungování. Ať funkční, či méně funkční, nebo zcela nefunkční, ne však zbytečné. Jsme architekti světa, proto se nás svět bezprostředně týká a nemůže nám být lhostejný. Máme možnost vybírat si místa, kde chceme žít. Přejímat zvyky různých kultur, přijímat cizí jazyk jako sekundární komunikační prvek. To znamená, že není důležité, kde se zrovna nacházíme a jakým jazykem mluvíme, jaké časové období prožíváme. Není ani důležité, jestli jsme mrtví, nebo živí. Avšak kdykoliv a kdekoliv jsme, jsme zodpovědní za to, co se v tom či onom časovém období uděje. Karl Jaspers tvrdí, že poslední instancí je Bůh. Snadno ovšem víme, že Bůh tu nemá co dělat. Pokud tedy nechceme jasně vyslovit onu povinnost lidské existence, totiž zodpovědnosti za bližního. Zodpovědnost v tom smyslu, že i ten nejzanedbatelnější z mých činů se týká lidstva. Každý čin je odpovědí či otázkou. Možná obojím.
Anexe
Spekulovalo se o výstavbě dvou nových budov. Tehdy se s jistotou nevědělo, bude-li opravdu záměr realizován. Ve společnosti se proslýchalo, že nábřeží budou zdobit dvě nové budovy. Tehdy se s jistotou nevědělo, bude-li opravdu záměr realizován. Nikdo nevěděl, jak by měly budovy vypadat, ale už se veřejně proslýchalo, že nábřeží budou zanedlouho zdobit dvě nové budovy. Nikdo přesně nevěděl, jakému účelu budou sloužit, lidé si nebyli ani jisti tím, budou-li dvě, nebo jen jedna. Společností se jen nesla zpráva, že na nábřeží s největší pravděpodobností budou postaveny nové budovy neznámé funkce. Nikdo si nebyl jistý, jestli budovy opravdu někdy budou nábřeží zdobit. Tehdy nikdo nevěděl nic jistě, jen se odkudsi nesla zpráva o výstavbě nových budov, které se údajně stanou ozdobou nábřeží.
Budovy měly být naprosto totožné. Měly být dvě z jednoho prostého důvodu. Řekne-li se českou, tak se tím automaticky rozumí i německou. Společnost se tehdy rozdělovala na dvě části. Podle toho, kdo byl kdo, bylo nutné dodržovat ta či ona pravidla. Jaká strana, jsou-li obě stejné, měla větší privilegium k tomu, aby určovala pravidla?
Každá z budov je obrazem té druhé.
První mohla být vzorem té druhé a druhá té první. Která z nich byla postavena jako první, nebo která byla tou hlavní, není důležité, důležité je to, že jedna naprosto přesně kopírovala tu druhou. Jedna musela být první, aby byla vzorem té druhé. Je dost možné, že výstavba probíhala současně. Se stejným počtem pracovních sil. Se stejným počtem nástrojů. Žádná strana nesměla být ve výhodě oproti té druhé. Je dost možné, že pracovní síla byla vybírána dle fyzických dispozic, dle fyzických dispozic vznikl také kánon ideální pracovní síly. I tato ideální pracovní síla si byla podobná, odrážel se v ní charakter obou budov, které měly odstartovat důležitou dekádu v systému vzdělávání. Otázkou zůstává, která z nich měla větší privilegium? Která byla tou hlavní?
Pokud stojí zrcadlově proti sobě a do toho jedna dokonale kopíruje tu druhou. V historických materiálech je uvedeno, že každá z budov vytvoří obraz té druhé. Společně vytvoří pomyslnou bránu, důmyslně propracovaný vstup, mohutnou enklávu, která se otevře městu.
Před tím, než začaly stavební práce, bylo nutné dořešit množství nesrovnalostí. Stanovit si jasná pravidla.
Například jakým způsobem bude probíhat komunikace, bude-li jedna strana nucena vstoupit na půdu strany druhé. V ideálním případě takto: Pokud by vstoupila jedna strana na staveniště strany druhé, bude se muset přizpůsobit pravidlům daného místa. V ideálním případě. Taková jsou pravidla.
Také bylo zapotřebí určit, kdo bude zvolen jako hlavní mluvčí, zástupce většinového názoru. Musel to být vždy jeden a ten samý člověk; pokud by na místo přicházel pokaždé někdo jiný, určitě by to v ostatních nebudilo pocit důvěry. Bylo přece nutné vzájemně si důvěřovat, jedině tak je možné případné problémy konstruktivně projednávat a řešit.
Tento rok byl pro tehdejší obyvatelstvo zlomový. Debata kolem výstavby se oživovala a opět utichala. Pravděpodobně zásadním způsobem změní pohled na tehdejší uspořádání města a pozmění zažitý model vnímání hodnot jak běžnému obyvatelstvu, tak i intelektuální elitě. Dle statistiků by míra sociální rozvrstvenosti neměla hrát v této události výraznou roli. Plán měl být natolik zásadní, že by bylo nesmyslné se mu bránit. Pravidla dohodnuta, podmínky stanoveny. Je možné začít. Vše je připraveno, rozvrženo. Pracovní doba pro každou stranu stejná. Počet nástrojů přesně stanoven. Materiál spočítán tak, aby nic zbytečně nepřebývalo. Vždy se počítalo s rezervou, kdyby nastal nějaký technický problém. To samozřejmě bylo možné, ale pak se ztráta přičítala tomu, kdo ji způsobil. Pokud by nějaký problém nastal, znamenalo by to zdržení a zpomalení, krok nazpět. Nikdo si nemohl dovolit ztratit tempo.
Vždyť jedna budova je obrazem té druhé.
Na každé stavbě stejný počet dělníků, stejného, nebo si dosti podobného věku, podobných fyzických dispozic. Všichni jsou téměř k nerozeznání. Jediné, co je odlišuje, je jazyk. Jak může být budova přesným obrazem té druhé, jsou-li mezi nimi takové rozdíly?
Strana 8-9*Strana 24-25*Strana 48-49*Strana 50-51*Strana 62-63