Knihy
Časopisy
Umění
Série
Multimédia
Spojenecká nakladatelství
Autoři
Styl
Směsi z Perly
Plakáty a pohlednice
Antikvariát
48 barevných stran na tuhém křídovém papíře
Velikost: 22 x 22 x 1 cm
Koncepce a design: KW
Fotografie: Jiří Skabrada, Martin Polák, KW
Text: Lenka Lindaurová
Překlad: Vladan Šír
Odborná spolupráce: Ivan Mečl, Andrea Slováková, Kryštof Doležal
Studio: Divus
ISBN: 80-902379-6-7
Smlouva s nevědomím
Důvěrný i cizí je svět androgynních bytostí pohybujících se na hranici spánku a smrti. Jako když se člověk téměř omylem zase probouzí k životu a nemůže se upamatovat, co je skutečné a co sen, ze kterého se vrací. A který svět je který, a kdo je ta bytost, jíž se to všechno stalo. Takové bolestné deja vu podobající se hypnotickému stavu prožívá pozorovatel narativních maleb Igora Korpaczewského. Do jeho příběhů nejdříve vstupujeme, teprve vzápětí zjistíme, jak dobře jsou namalovány.
Zabývat se u nás intenzivně figurální malbou, jako to dělá Korpaczewski, není vůbec snadné. Postava v malířství u nás řadu let představovala vizuálně duchovní bídu, a hledání identity pochopitelně ústilo v grotesknost. Se vší vážností malovat figuru by bývalo návratem k akademismu. Jestliže se to opět daří (a Korpaczewskému to jde nejméně deset let), není to pouze další vlnou renesance klasické (a zobrazující) malby. Kdybychom chtěli v případě Igora Korpaczewského mluvit o konceptu, pak jde o koncept, jak přivést do obrazů něco „opravdového“. Malíř je maluje ovšem s pocitem, že nic takového vlastně není možné.
Pro Korpaczewského malbu je určující výběr témat, jejich pozorné pojmenovávání a až úzkostlivé promýšlení, které ve výsledku jen stěží svede jinam náhoda. Témata tvoří kompaktní celek, nebo spíš jeden příběh, který lze s dávkou citlivosti srozumitelně interpretovat. Přitom je nutné zdůraznit, že ani příběh, ani způsob malby není možné oddělit. Faktem zůstává, že tento přístup je v současné tvorbě ojedinělý a málokdo se pokouší jej hodnotit, artikulovat jeho smysl. Naopak typické bývá spekulativní hodnocení média malby, která je pouhým stupněm jiného projevu, nebo musí s sebou vláčet identifikační přívlastky. Nikdo by se však neodvážil ji zcela zasunout na skládku výtvarných dějin. Ale dobrý obraz, pokud jsme ještě schopni ho poznat, v sobě nese stejnou sílu jako by byl namalován poprvé.
Tak působí i obrazy Igora Korpaczewského: jejich samozřejmost je udivující. Na plátně si vystačí jedna figura nebo jedna tvář a zbytek řeknou barvy a tahy štětce. Namalovat až reklamně krásnou tvář a nechat ji fungovat bez konceptuálních podtextů vyžaduje smlouvu s nevědomím. Pak totiž může obraz vypadat jako „opravdový“. Kde jsme ho už viděli? V jiném světě? Ve svém srdci? A podobá se tolika životům, které jsme neměli příležitost žít. Umělec musí mít tu odvahu je otvírat a musí věřit tomu, že to má smysl. Ačkoliv to dnes zní neaktuálně.
(Není podstatné, zvolí-li štětec nebo počítač.)