Michel de Ghelderode: Plays

česky

ESCORIAL

Folial: Ubohý král!
Král: Ne jako psi, he! Já trpím podle protokolu. Viděls mě vzlykat? Ne? Tak tos neviděl nic. Jestli se ti podaří rozesmát mě při pohřebních obřadech, po celém světě se bude mluvit o ušlechtilé králově bolesti. Rozesměj mě!? . . .
Folial: Dívejte se! (Vyndá ze své pláštěnky zrcátko, shlíží se v něm a pokouší se vyloudit grimasu. Pak mu zrcátko vyklouzne z rukou. A šašek zůstane nehybný, s nádhernou grimasou na tváři. Řekne potichu:) Králova bolest!
Král: Obdivuhodné! . . .
(Z hrdla mu vytryskne bouřlivý smích. Odvrátí se. Folial je neklidný.)
Folial: Pane, v takových svatě vznešených bolestech prosluli krokodýlové. Nebo snad míváte vodu ve spáncích?
Král (ukáže svou tvář zrudlou radostí): Ha! Podfuk! Chtěl mě litovat! Dělej to jako já! Jestli já byl ve škole u krokodýla, tys chodil k opici. Jen pracuj! Pracuj ksichtem!
Folial (popuzeně): Promiňte . . .
Král: Chci to!
Folial (hledá pohledem, kam by se schoval, skryje tvář mezi paže): Pane? . . .
(A začne se křečovitě smát.)
Král (dupe vzteky): To je krásné, to je moc krásné! (Zůstane zaraženě stát.) A teď přestaň! (Folial se směje hlasitěji.) Přestaň! . . . (Odtáhne šaškovi paže. Objeví se Folialova tvář, nevýslovně stažená.) Tys plakal? . . . Odpověz!? . . .
Folial: To kvůli těm psům . . .
Král: Chceš tvrdit, že jsi lepší než král?
Folial (ovládne se): Chtěl jsem vám ukázat, jak snadno se člověk mýlí.
(Tváří v tvář královu ohromení se rozesměje tentokrát doopravdy, drsně. V dálce začnou vyzvánět zvony. Král se zachvěje.)
Král: Zasměj se ještě! Mám rád ten flámský smích, v kterém se ozývá skřípání zubů. Směj se hlasitěji! Chci, aby tě bylo slyšet do všech koutů paláce. Chci, aby tvůj zvířecký smích urazil samotnou Smrt. Silněji! . . . (Folialův smích začne být hrozivý; je to řev.) Dost! . . . (Folial se přestane smát. Král sestoupí k patě schodů, Folial ho krok za krokem následuje.) Chtěl bych se taky smát, jednat jako hovado.
Folial: Zapomeňte protokol.
Král (obrátí se): Co říkáš? Takže nic duchaplného se z tebe vytáhnout nedá, pohřební šašku? Co je ti? . . .
Folial: Příležitostný výraz.
Král (přechází křížem krážem, Folial je mu za patami): Jsou to už celé týdny, černé týdny, co jsi omrzelý, co se pitvoříš sám pro sebe! Škaredě, zatímco tvoje řemeslo je rozveselovat! Já čekám na vysvobození; čekám, až Smrt odejde jinam. A ty nemáš pro svého krále jediné žertovné slovo, jediný šprým! Jsi plný octa! . . . (Zastaví se.) Proč chodíš za mnou? . . .
Folial: Dupám po vašem stínu! . . .

...pokračování...
- - -

ODCHOD HERCE

(Opona se trhaně rozevírá, obtížně se zvedá se vší temnotou, která ji tíží, a odkrývá plochu koupající se v sinalém a skoupém světle padajícím ze skrytých osvětlovacích těles v provazišti. Člověk odhaluje setmělé pozadí, s tyčícími se stěnami kulis. Vpředu, v šerosvitu, stůl, na něm šatstvo a zavazadla, a také několikaramenný svícen, vydávající světlo jako v márnici. Okolo těchto plamenů se tísní herci: Gustav, cosi jako vévoda z lidových obrázků, pokuřuje dýmku; Rosa si přes své dobové šaty bere normální kabát do města; tři další, víc v pozadí, se živě pohybují a gestikulují, neurčití. Všude panuje ono zaprášené prázdno lodních podpalubí nebo aukčních síní. Ale veliký modravý zinkový měsíc, zavěšený v sinalém průhledu do pozadí, ukazuje, že jsme v divadle.)
Jean-Jacques: Zima!
Gustav: Ví bůh! Ledárna . . . Tak co bude?
Jean-Jacques: Nejde to, ta zkouška.
Gustav: To nikdy . . . Ale při premiéře to půjde! . . .
Jean-Jacques: Proč?
Rosa: Protože při zkouškách se člověk klepe zimou, přece! Zatímco při premiérách to živočišně hřeje!
Gustav: Jasně! A taky je teď tma. A nic nezní. Ale to je fakt, my herci pořád někde mrznem, nebo na nás táhne. Šatny, kulisy, nástupiště, vlaky, penzióny a hotely . . . Akorát v létě nehneme prstem, jako boháči.
Jean-Jacques: Ale . . . Renatus?
.Gustav: Bude u domovníka, ohřát se. Ten z naší bandy mrzne nejvíc. (Dívá se na Jean-Jacquese.) Vy, to je jiná věc, vy hoříte svatým nadšením, jak se říká . . .
Jean-Jacques: Promiňte. Chtěl jsem původně tuhle zkoušku kvůli tomu vstupu, scéna sedm. „Tak jsem tady!“ A on tu není! . . . Jinak . . . Sám ten vstup, no ano, laciný efekt; ale s Renatem, ten chlapec je zvláštní, s ním to bylo strhující . . . Proč ten se nedal na klauniádu? . . . Je přece rozený klaun, no ne? . . .
Gustav: A já rentiér . . .
Jean-Jacques (žertovně): Vy jste král, z mojí milosti . . .
Gustav: A paroháč!
Rosa: Na divadle je to vždycky tragédie . . . V životě je to daleko jednodušší . . . Zeptejte se blondýny . . .
Jean-Jacques: Světice? Ona nepřijde? . . .
Gustav: To jste tu hru napsal, nebo jste ji psal jenom ve snu? Světice nastupuje až ve druhém dějství, přece . . .
Jean-Jacques: Ten Renatus by měl . . .
Rosa (naslouchala): Myslím, že už se nese.
Jean-Jacques: Tak to vemte znova . . .
Gustav: Okamžitě mi prozradíš jeho jméno!
Rosa: Pro-hovolám ho před celým ve-hesmírem! . . .
(Chvíle ticha. Všichni čekají. Autor a oba herci se otočí k zadní straně. Přichází rychle malý bizarní mužíček, uhánějící s vystrčenými rameny a nakoso, jako by se obával rány.)
Fagot: Tak jsem tady! . . . (Zdvořile zdraví.) Mnohokrát se omlouvám, že přicházím pozdě.
(Odpovídá mu smích. Fagot zůstane v rozpacích. Stáhne se do stínu.)
Jean-Jacques: Dobrý večer, pane Fagote. Začali jsme ve tři hodiny; právě jsme se chystali skončit.
Fagot: Je mi to opravdu nesmírně líto . . . Měl jsem dneska odpoledne nějaký pohřeb . . .
Jean-Jacques: Že byste myslel na mou hru? . . . Objednejte první třídu, ano?!

...pokračování...
- - -

ŠKOLA ŠAŠKŮ

Chór:
Pro kostlivce slanečka . . .
Pro nevěstku hostie . . .
Pro výra voskovice . . .
Pro prašivce polibek . . .
Pro opici briliant . . .
Pro biskupa kopřivy . . .
Pro krále souchotiny . . .
Pro pijana kropenku . . .
(Když jejich řada zaujme celou šířku sálu, strážce přestane tlouct do bubínků a v podivném tichu šašci zůstanou na místě, nohama vyznačují takt a kolébají se jako medvědi. Z trapné podívané na tento balet mrzáků je Galgüt naplněn uspokojením a chlubně vystaví na odiv příšerný úsměv obojživelníka. Nakonec povelí:)
Galgüt: V řad! (Šašci uposlechnou a obrátí se čelně. Jejich tanec pohasíná, stejně jako bzučení jejich písně. Strážce je proto povzbuzuje:) Pro žida?
Chór: Kropáč a kříž.
Galgüt: Pro ďábla?
Chór: Dobré skutky . . .
Galgüt: Pro učence?
Chór: Klapačku . . .
Galgüt: A pro blázny? (Všeobecné mlčení. Šašci se ušklíbají.)
Klid! Řeknu vám to, nevzdělanci. Dvě věci připadly dědictvím šaškům vašeho druhu, a ty věci se sobě podobají tím, že jsou chlupaté a že z nich člověk pouští šťávu. Zaprvé, to v čase milosti, ta část jich samých, kterou vám propůjčují dámy ode dvora - ty prudérní ženy ověšené relikviemi - výměnou za to, že jim předvedete svou extravagantní mužnost. (Šaškové se smějí.) Za druhé, to v čase nemilosti, k rychlému skoncování s vaším klokotáním, chlupaté pracky kata, které vám zlomí vaz. (Šaškové sténají.) Tak je to psáno! Jako všem živým - láska a smrt rovným dílem. Pokud ne, tak parodie toho: nízké a zbahnělé chcípání takových parodií člověka, jako jste vy!
Horrir: Jako jsme my? Že bychom byli více k obrazu Božímu, bratře?
Bifrons: Jako jsme my? A proč vlastně, bratránku?
Galgüt: Milánkové, ptejte se planety Uterus. Na tajemných stezkách svého nesnadného tvoření příroda někdy vybočí, zmýlí se, kajícně se vrátí; jedním slovem, dělá zrůdy, a to v nejrůznějším směru. Tomu nás učil náš Mistr. Náš Mistr četl Plinia; ví všechno o obrech, trpaslících, kyklopech a kentaurech. Je s to vám popsat zvíře Katoblepanta, které si z prostomyslnosti sežralo nohy. Nesmírně po tom touží, ale rozum v něm vždycky zvítězí, a on uzná, že celkově vzato - člověk, to je uměřenost . . . Ale protože tuto noc, poslední noc vaší odloučenosti od světa v tomto semináři, vám mají být vyjevena tajemství vašeho povolání, chci předejít vašeho Mistra v jeho poslední lekci a svěřit vám, co vím o vašem tristním pokolení. (Ticho.) Milánkové, jste zcela jistě vznešeného původu. (Ohromené hlučení.) Nějaký kníže či tyran vás bezpochyby může povýšit do šlechtického stavu, jako to učinil španělský král v případě Foliala, našeho Mistra; těžko vás ale může od základů zušlechtit!
Serlap: Co tím myslíte, pane de Galgüte?
Galgüt (přeslechne to): Proto se chovejte vznešeně, a se stejnou povýšeností jako oni urození pánové, kteří se ráčí bavit vaší odporností; neboť vy jste jim rovni! Co tím myslím? Ti urození - až na ty, jejichž ženy nejsou vašimi mat-kami - si totiž nemohou být jisti, zda nejsou vašimi otci, a vy jste tu na světě takoví, jak vás zplodili! Máte po nich jejich ošklivost a vady, ale nenesete jejich jméno, jejich predikáty . . . (Zamne si ruce. Šaškové se navzájem dotazují pohledem.) Proč, mí hrdí bastardi, zůstává váš původ temný; proč jste vyvrženi ze společnosti, která se pokládá za vznešenou? To proto, že ti lidé, samci i samice, ve své nes-mírné pýše špatně snášejí pohled na to, že z nich mohl vzejít zplozenec neobdařený krásou antických bohů. Když některá z těchto dam, které tvrdí, že čurají a rodí vstoje, vrhne mladé, a když zjistí, že plod jejích útrob je zlořečený a že ho asi nezplodil olympský Jupiter, ale spíš nějaký páchnoucí kozel sabatu, hned si taková dáma s velkým rámusem toho kozla předvolá jako teratologa, experta na zrůdy. A tu náš Mistr Folial, který se v tom vyzná, hned ex cathedra prohlásí, že ten lidský padělek, ten anatomický preparát, nezaslouží pokřtít, nýbrž utopit v latrinách. Jenomže jeho ani nenapadne vás utopit; odnese vás do svého kláštera; odchová vás z láhve čarodějnic; vně křesťanské obce z vás udělá ta cvičená zvířata, ty jarmareční fenomény, a ty pak za pěkné peníze rozprodá. Takže tak je to s vámi! Buďte rádi; zítra se z učedníků stanete mistry; získáte zpátky svět, z něhož pocházíte, pod nebesy, u pánvic na smolný plamen, kandelábrů a trofejí. Spravedlivý návrat! . . . Budete se vysmívat svým původcům a obtěžkávat své sestry, ba i své matky!

...pokračování...

*