Václav Vokolek:

česky
36 stran, 16 x 22 cm
katalog k výstavě Jan Moštek
vydává Ecquo a Divus, 2001
grafická úprava a příprava pro tisk Divus
vytiskl Unitisk
fotografie Stanislav Marušák
Obrazy pocházejí ze soukromých sbírek.

"Předmluva: O malíři, který čekal dopis, jenž nepřicházel

Bude tu řeč o malíři, který mi kdysi napsal, abych mu poslal jistý obnos, za který by si koupil dům v lesích, aby mohl malovat jako Courbet. Bude tu řeč o malíři, který napsal náramnou prózu O malíři, jenž chtěl malovat jako Gauguin. Bude tu řeč o malíři, který po celý život čekal na dopis, jenž nepřicházel. Bude tu řeč o malíři, který se sám zřekl svého díla, jež nikoho nezajímalo. Bude tu řeč o malíři, který přes krutou nepřízeň osudu namaloval řadu pozoruhodných obrazů. Bude tu řeč o malíři, kterého nikdo nezná. Bude tu řeč o Janu Moštěkovi…
Doslechl jsem se podivuhodnou historku z jeho mládí. Je nejen sama o sobě půvabná, je nejen veskrze literární, jakoby vystřižená
z moštěkovských próz, ale je také více než symbolická, osudová. Že by jedna tragikomická historka mohla ovlivnit celý život? Po přečtení próz Jana Moštěka musíme přitakat. Jeho hrdinové, ať je to Josef Mánes, Vincent van Gogh nebo detektiv Tom Šark, jsou životem vláčeni jako splašeným koňským spřežením absurdními, trapnými a nanejvýš komickými příhodami. A oni se jim brání, předvádějí je ve vypouklém zrcadle, snad se i sami pošklebují, ale berou je také až nebývale vážně. Jako svůj úděl. Osud. A ten je tu v roli výstředního režiséra, jenž si dává záležet pouze na detailech. Zdálo by se, že mu celek uniká, ale nemusí to být pravda. ""Nezbylo mu nic jiného, než prodávat lidem neviditelné obrazy,"" napsal přece Jan Moštěk.
Ale vraťme se k dávné historce. Mladý muž, na fotografii sebevědomě se tvářící, se rozhodl být malířem. Nikoli malířem pokojů, kterým byl
vyučen. To se snadno řekne, namítli jeho blízcí a namítnutí to bylo sborové, vždyť jenom sourozenců měl patnáct. Být malířem přece neznamená jen malovat obrazy, to by bylo jednoduché, to také znamená slávu, snad i bohatství, to znamená tykat si s inspirací, vítězit a prohrávat, na přesně vymezené ploše plátna se objímat s múzami. Co z toho všeho může mladý muž dokázat? Na dotěrné otázky prý odpovídal: ""Čekám na dopis. Pak budu slavný…""
Nedočkal se. Třeba se tak toužebně očekávaný dopis někde ztratil nebo má jen popletenou adresu, třeba se najde a bude přece jen s omluvou doručen. Od určitého okamžiku, zná ho jen Jan Moštěk, na dopis již nečekal. Pojednou věděl, že na žádném dopise nezáleží. Nečekal již na nic. Dokonce i malovat přestal. A právě v tom okamžiku byl tak dlouho očekávaný dopis na cestě. Co se v něm píše? Listovní tajemství sice zavazuje
k mlčení, ale my ho porušíme. Spíše než dopis je to vzkaz.
Vážený Jane Moštěku, jste malíř. Skutečný malíř. Ne ten, jenž pouze bílí flekaté příbytky svých bližních. Kousíček Vašeho díla, jenž se nám
podařilo objevit, stačí, aby dokázal Váš talent. Ty necelé tři desítky obrazů by mohly viset v leckteré galerii a nedělaly by Vám ostudu. Ukrývá se v nich mnohé. Tak jako ve Vašich prózách. Neboť jste také spisovatel, Jane Moštěku. Vyšla Vám přece kniha, která si našla celý okruh obdivovatelů. Tak jste se přece jen dočkal…
Pozdě? Obáváme se, že ne. To přece víte lépe, než kdo jiný. Pozdě není nikdy. Nebo je pozdě pokaždé? Jak jste to napsal o Josefu Mánesovi? ""Každý jedinec nese tento balvan na zádech. Kdyby byly ty balvany vidět, viděli bychom jen samé obrovské balvany, jak se lidé pod nimi ohýbají. Každý se vzpírá tomu, čemu se vzpíráte vy, protože i když jste genius, tak je ve vás lidská slabost…""
Je ironií osudu, že se tento dopis vrátil neotevřený. Adresát mezitím zemřel. Čeká dál. Možnosti pošty jsou však přízemně omezené…
II.

Při posuzování obrazů Jana Moštěka se musíme zbavit vší literárnosti a přistupovat k nim zcela profesionálně. Jsou skutečným objevem. Jsou
překvapením. Nejedná se pouze o práci nadaného samouka, o pozoruhodný důkaz činnosti insitního tvůrce, ale o skutečnou malířskou práci, navíc zařaditelnou do dobového kontextu. Jednou provždy je třeba korigovat jediný publikovaný názor: Jan Moštěk není naivní malíř!
Fragment díla vřazuje obrazy Jana Moštěka do tradiční linie českého expresionismu, jak nevzpomenout na Jana Baucha, jehož naléhavé poselství je štafetou předávanou z generace na generaci. Zejména jeho krajinomalby vycházejí z lyrizující podoby dravého proudu. Nabízí se tu srovnání
s krajinomalbou Grigorije Musatova z let třicátých. Obávám se však, že Moštěk tyto obrazy nikdy neviděl. Ani ve snu. Odvážím se proto ještě kurióznějšího spojení. Některé obrazy jako by vyšly z ateliéru postmoderního Philipa Gustona. Cože? Koho? Takového ve Volfířově neznáme…
Obdivuhodný je nejen nervní rukopis, ale i kompoziční jistota a jednoznačná originalita. Co by za to všechno mnohý mistr dal! Zaujme
i Moštěkova proměnlivost, těžko lze říci vývoj, protože datace maleb, stejně jako jejich názvy, nám unikají. Pozoruhodná je také rozmanitost technická. Jan Moštěk dokonale zvládl nejen techniku tempery a olejomalby, ale stejně virtuózní jsou jeho nečetné akvarely. V těch několika zachovaných se skrývá celá škála možností, které tato těžká a riskantní technika nabízí. Od čínské střídmosti Zimní krajiny, přes expresivně vypjaté městské výjevy
a portréty, k dekorativním skvrnám zápasících kohoutů. Jméno Hokusaiovo máme na jazyku, ale vyslovit ho…
Dochovalo se několik Hlav, snad byly součástí rozsáhlejšího cyklu. Vyzařuje z nich mnohé z tragické expresivity Rouaultovy. Zde se nabízí určitá možnost skutečného ovlivnění, neboť Moštěk po válce pracoval s několika malíři staroříšského okruhu. Ale takové pojetí lidských hlav bychom
nalezli i v obrazech nové figurace z šedesátých let či v postmoderní figuraci let osmdesátých, kupříkladu v monumentálním cyklu Baselitzových Hlav. Všechna tato srovnání skřípou, ale činím tak záměrně. Možnost zařaditelnosti je přece jen jistým důkazem o profesionalitě. Ale co všechno ovlivnilo tvorbu Jana Moštěka, zůstane naštěstí trvalým tajemstvím.


III.

Výstava obrazů Jana Moštěka bude nejen objevením neznámého malíře, tedy notným překvapením, ale i spravedlivým splacením dluhu, který vůči zneuznanému tvůrci máme a také pociťujeme. Splacením nepříliš spravedlivým. Výstava totiž přináší pouze náhodně objevený fragment dozajista rozsáhlejšího díla, ale můžeme se domnívat, že jsou v něm zastoupeny všechny jeho podoby.
Zároveň však musíme mít na paměti fakt, že Jan Moštěk vždy ukrýval leckterý trumf v rukávě. Překvapení jsou proto možná. Po jeho nečekané
a nenadálé smrti se vše vrací tam, kde jsem po celá léta Moštěkovo dílo uchovával. Do říše legend, dohadů a šarmantních mystifikací.
Autor se na výstavě ani v nejmenším nepodílel a dokonce se od ní písemně distancoval. To pro něj bylo typické. On přece věděl vždy své.
""Nedal na kamarádíčkování s lidmi, věděl, že odstup od nich je lepší dokument poznání než nějaké kamarádíčkování s nimi. Lépe je známe, když
s nimi nehovoříme, neboť na dálku se nám jeví pravdivěji."""
Koupání
tempera, 64 x 53 cm*Bez názvu
tempera, 28 x 35 cm*Bez názvu
akvarel, 39 x 24 cm