Vít Soukup: Všechno (Everything)

OBSAHUJE:

Filmy:
Píseň coltů (1993)
Klára z dědiny (1994)
Staří braši (1994)
Stříbrnou stopou (1994)
Inženýr Vančo (1995)
Kleofášova kamínka (1996)
Smrt v uhlí (1998)
Návrat z kosmu (2000)
Přibité slunce (2000)
Červený Dvůr (2001)
Norské svetry (2003)

Divadlo a kabaret
Nepřátelé člověka (1993)
Zlý mobil (1997)

Divus/TeleDiVision s Vítem Soukupem
Tequila Dance – Ivan Mečl a Kakalík (2002)

„Naše pseudoživoty byly komiksové bubliny...Všechno jsme znesvětili… Omílali vyprázdněné,“ říká Vít Soukup jako pesimistický Lopotil v seriálu Staří braši (1994). Ke své filmové tvorbě přistupoval podobně. Se spolužáky a dalšími přáteli točil ironická díla plná odkazů k vysokému i nízkému, rád používal klišé v surovém stavu. Znesvěcoval, znevažoval, vyprazdňoval, a tak mohl říct to podstatné, co by bez převleku znělo příliš banálně. Vždyť „homeopatikum Banality“ chtěl podle své „teorie Čípku“ naordinovat celému tehdejšímu výtvarnému umění, aby se vyvázalo ze své elitářské nesrozumitelnosti.

I když se etabloval v malbě a jeho filmařské pokusy mohly vypadat jako „doplňková zábava“,  považoval se za filmaře a své pohyblivé obrazy tvořil se vší vážností. Prostřednictvím šablonovitých postav  a  rozpustilé „hry na hru“ sděloval závažná životní témata. Pracoval s polaritou dobra a zla, postavou anděla strážce, touhou po zázemí, vztahem k otci nebo s motivy smrti a samoty. O spiritualitě mluvil mimo jiné skrze metafory vesmíru a přírody, patos vyvažoval vysmíváním se karikaturám duchovnosti v podobě new-age a dalších módních proudů. Vědomě užíval citaci jako jednu z postmoderních strategií (které začaly být v českém prostředí diskutované právě v 90. letech): natočil variace na western, rurální drama, český normalizační seriál, detektivku, němou grotesku ad. Vybíral si z příběhové a obrazové banky, společné všem, kteří vyrůstali na normalizační produkci monopolní Československé televize. Jeho filmy jsou rovněž v dobrém smyslu „dobové“: ukazují některé typické postavy 90. let – např. soukromého podnikatele s nulovým vkusem a špatnými úmysly nebo umělce hledajícího svou identitu na prahu „nové éry“. Některé lokace a podomácku vyrobené rekvizity nebyly pouze směšně působící z nouze ctnosti, pomohly totiž nastolit určitou distanci (vědeckou laboratoř zastoupil interiér závodní kuchyně, rozestavěný chrám gotická ruina, nebezpečné exotické hady nahradily sladkosti pro děti atp.). Dada (zejména odkaz Marcela Duchampa) a postmoderna, referenční body Soukupovy tvorby, se ocitly v koktejlu smyslu a ne-smyslu, konstrukce a de-konstrukce. V prvním plánu jsou jeho filmy nezávazně zábavné, ale několikerým kódováním v sobě nesou i katarzi s vyhlídkou do „krajin bez času a prostoru“ ...